III.ÚS 2381/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2381/20 ze dne 3. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lee Loudy, Ph.D., sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1 - Nové Město, insolvenčního správce dlužníka Správa pohledávek OKD, a. s., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 29 ICdo 97/2018-109, jako účastníka řízení, a 1) obchodní korporace Správa pohledávek OKD, a. s., sídlem Stonavská 2179, Karviná, a 2) Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. 32 ICm 2328/2017-50 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako insolvenční správce dlužníka OKD, a. s. (po změně obchodní firmy Správa pohledávek OKD, a. s., dále jen "dlužník") domáhal a) určení, že "poskytnutí" peněžitých plnění dne 19. 5. 2016 z bankovních účtů dlužníka na účty druhé vedlejší účastnice (dále jen "zdravotní pojišťovna") v částkách 417 198 Kč, 188 739 Kč, 124 670 Kč, 152 197 Kč, 119 623 Kč, 28 524 Kč a 208 696 Kč je vůči věřitelům dlužníka neúčinné, a b) zaplacení výše zmíněných částek do majetkové podstaty dlužníka (I. - VII. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (VIII. výrok). Krajský soud uvedl, že ve věci dlužníka bylo dne 3. 5. 2016 zahájeno insolvenční řízení, dne 19. 5. 2016 dlužník uhradil z titulu pojistného na zdravotní pojištění za své zaměstnance za měsíc duben 2016 na účty zdravotní pojišťovny částky 417 198 Kč, 188 739 Kč, 124 670 Kč, 152 197 Kč, 119 623 Kč, 28 524 Kč a 208 696 Kč, celkem tedy 1 239 647 Kč. Zmíněná částka představuje 4,5 % z vyměřovacího základu, a jde o pojistné, které je povinen hradit zaměstnanec, a zaměstnavatel toto pojistné odvádí zdravotní pojišťovně srážkou z hrubé mzdy zaměstnance. Mzdy zaměstnancům dlužník za měsíc duben 2016 vyplatil. Krajský soud vycházel z § 4, § 5 odst. 1, § 8 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb.") a z § 2 a § 5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 592/1992 Sb."), a zdůraznil, že povinnost platit veřejné zdravotní pojištění vzniká ze zákona. Pojistné hradí z jedné třetiny zaměstnanec a ze dvou třetin zaměstnavatel, přičemž celková výše pojistného činí 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období. Zaměstnavatel odvádí část pojistného, které je povinen hradit za své zaměstnance, a současně odvádí část pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, srážkou z jeho mzdy nebo platu, a to i bez souhlasu zaměstnance. V posuzované věci byly na účet zdravotní pojišťovny vyplaceny peněžní prostředky představující pojistné hrazené jednotlivými zaměstnanci ve výši 4,5 % vyměřovacího základu, které bylo strženo dlužníkem ze mzdy zaměstnanců. Peněžní prostředky zaplacené dlužníkem na účty zdravotní pojišťovny nebyly tudíž součástí majetkové podstaty dlužníka, ale šlo o peněžní prostředky zaměstnanců. 3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 32 ICm 2328/2017, 14 VSOL 50/2018-78 (KSOS 25 INS 10525/2016), změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobě zcela vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud na rozdíl od krajského soudu zdůraznil skutečnost, že povinnost zaměstnavatele odvádět pojistné na veřejné zdravotní pojištění jako jeho plátce, a to i v části pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, je uložena přímo zaměstnavateli, nikoli zaměstnanci; jde tak o pohledávku pojišťovny přímo za zaměstnavatelem, nikoli za zaměstnancem. Je přitom nesporné, že dlužník plnil pojistné z účtů, jež pro něj vedly bankovní ústavy, a tedy ze své majetkové podstaty. Vrchní soud dále uvedl, že v poměrech dané věci není dána žádná z výjimek obsažených v § 111 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), když pojistné na veřejné zdravotní pojištění je pohledávkou za majetkovou podstatou jen tehdy, vzniklo-li po rozhodnutí o úpadku; v dané věci pohledávka zdravotní pojišťovny za měsíc duben 2016 vznikla uplynutím označeného měsíce, tj. dne 1. 5. 2016. Jelikož dlužník poskytnutím označených peněžitých plnění zdravotní pojišťovně porušil zákaz plynoucí z § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž současně nešlo o žádnou z výjimek stanovených v § 111 odst. 2 tohoto zákona, jsou tato právní jednání neúčinná vůči věřitelům dlužníka podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona; zdravotní pojišťovna je proto povinna přijaté plnění vrátit zpět do majetkové podstaty dlužníka. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podala zdravotní pojišťovna dovolání. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu změnil tak, že rozsudek krajského soudu ze dne 4. 10. 2017 č. j. 32 ICm 2328/2017-50 se potvrzuje, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího ani dovolacího řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že vznikly-li zaměstnancům dlužníka za měsíc duben 2016 mzdové nároky a byly-li též zúčtovány, stalo se takto realizované plnění dlužníka majetkem jeho zaměstnanců, to platí též o částkách představujících pojistné na zdravotní pojištění, jehož plátci byli tito zaměstnanci [§ 5 věta první před středníkem písm. a) a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., ve spojení s § 2 odst. 1 a § 5 zákona č. 592/1992 Sb.]. Skutečnost, že v rozsahu těchto částek dlužník odvedl pojistné (přímo) příslušné zdravotní pojišťovně, jak mu ukládá § 5 odst. 1 věty druhé zákona č. 592/1992, nic nemění na závěru o tom, že šlo (pro účely výkladu § 111 insolvenčního zákona) o plnění z majetku, který náležel zaměstnancům dlužníka, nikoli z majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku nerespektoval závěry své dosavadní judikatury, a to pouze na základě argumentace, že je zásadní rozdíl mezi tím, zda je zaměstnancům vyplacena mzda či nikoliv. Stěžovatel je přesvědčen, že zaměstnanci dlužníka nebyli oprávněni domáhat se úhrady předmětných plateb ani toho, aby za ně zaměstnavatel předmětnou část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění pojišťovně odvedl, neboť jediným subjektem oprávněným požadovat úhradu plateb je zdravotní pojišťovna. O uvedeném svědčí také to, že platby byly učiněny z účtů vedených bankovními institucemi pro dlužníka, nikoliv pro zaměstnance. Je to přitom dlužník, kdo má za bankou pohledávku odpovídající výši zůstatku na bankovním účtu. Již z tohoto základního principu je neudržitelný závěr prezentovaný Nejvyšším soudem, že by snad v okamžiku výplaty mzdy zaměstnancům mělo dojít k automatické transformaci části finančních prostředků složených na účtu zaměstnavatele na "majetek zaměstnance". Dle stěžovatele je přitom nerozhodné, zda zaměstnavatel zúčtoval, odvedl či vyplatil mzdy zaměstnancům, když věřitelem pohledávky na úhradu zákonného pojištění je, a zůstává zdravotní pojišťovna, nikoliv zaměstnanec. Pojistné na všeobecné zdravotní pojištění je totiž jen další pohledávkou, kterou je nutné (zprostředkovaně) uhradit státu, jedná se o pohledávku pojišťovny za zaměstnavatelem, a nikoliv o majetek zaměstnance, jehož jediným "majetkem" je pohledávka na výplatu mzdy. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který ve věci týkající se vztahů v oblasti sociálního pojištění odlišoval povahu pracovně-právního vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem jakožto vztahu soukromoprávního, oproti vztahu ze sociálního pojištění mezi zaměstnavatelem a státem jako vztahu ryze veřejnoprávního. Z této odlišnosti dovodil Nejvyšší správní soud i nutnost rozlišovat mezi obsahy uvedených vztahů, tj. závazkem zaměstnavatele vůči zaměstnanci spočívajícím v povinnosti zaplatit za odvedenou práci mzdu na jedné str