III.ÚS 2395/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2395/25 ze dne 12. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Maráška, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2025 č. j. 33 Cdo 1033/2025-630 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 22 Co 298/2014-608, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Šárky Erel, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 13. 10. 2008 č. j. 21 C 31/2006-79, uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 2 600 000 Kč a 12 400 USD s blíže specifikovanou smluvní pokutou a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2014 č. j. 22 Co 298/2014-279 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,08 % denně z částky 400 000 Kč od 1. 9. 2004 do 2. 10. 2014, dále z částky 2 600 000 Kč od 3. 10. 2014 do zaplacení a z částky 12 400 USD od 3. 10. 2014 do zaplacení; jinak jej ve zbývající části výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 33 Cdo 878/2015 odmítl. 3. Ústavní soud nálezem ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 1441/17 usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. 33 Cdo 103/2018 zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Odvolací soud následně rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici částku 2 600 000 Kč, částku 12 400 USD a smluvní pokutu ve výši 0,08 % denně z částky 2 200 000 Kč od 1. 9. 2004 do 2. 10. 2014 a z částky 12 400 USD od 1. 9. 2004 do 2. 10. 2014, a rozhodl o nákladech řízení. Provedl důkaz znaleckým posudkem znalce PhDr. Milana Nouzovského ze dne 20. 12. 2007, zopakoval důkaz smlouvou o půjčce ze dne 2. 8. 2002 s dodatkem ze dne 31. 8. 2003, smlouvou ze dne 20. 9. 2002 a vyslechl znalce PhDr. Milana Nouzovského. Dokazování doplnil výslechem svědka Jaroslava Machalického, který mimo jiné uvedl, že o půjčkách mezi účastníky nic neví a nevzpomíná si, že by probíhala nějaká vyjednávání ohledně jejich splacení. Z posudku Kriminalistického ústavu, znaleckého ústavu z oboru kriminalistika - technické zkoumání dokladů a písemností ze dne 25. 7. 2024 č. j. KU-2554-3/ČJ-2024-2306TT odvolací soud zjistil, že při zkoumání listiny obsahující dohodu o uznání dluhu ze dne 12. 11. 2004 nebyly zjištěny žádné znaky prokazující, že by byl tištěný text doplněn později na čistý list papíru s podpisem žalovaného. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. 6. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jim předcházejícího řízení. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 110 o. s. ř., když na návrh obou účastníků nepřerušil řízení a provedl výslech svědka bez přítomnosti účastníků, čímž porušil zásadu kontradiktornosti a právo stěžovatele vyjádřit se k prováděným důkazům. V průběhu řízení došlo k situaci, kdy oba účastníci navrhli společně přerušení řízení a s tímto se omluvili a nedostavili se k následujícímu jednání. Odvolací soud namísto toho, aby řízení přerušil, provedl před přerušením řízení bez přítomnosti účastníků důkaz výslechem svědka Jaroslava Machalického. Nejvyšší soud poté ve svém usnesení, jímž dovolání stěžovatele odmítl, podle stěžovatele nesprávně dovodil, že podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny a že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení předestřených právních otázek nezáviselo. Stěžovatel poukazuje na to, že z textu napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že jedním z důkazů při hodnocení a činění skutkových závěrů o existenci dluhu stěžovatele byla svědecká výpověď svědka Jaroslava Machalického, kterého na svoji obranu navrhl v řízení stěžovatel. Jednalo se tudíž o otázku procesního práva, kterou lze podle § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. uplatnit v dovolání jako právní otázku. Pokud se dovolací soud touto otázkou meritorně nezabýval a dovolání odmítl, postupoval v rozporu se svou ustálenou judikaturou a porušil tím právo stěžovatele na přístup k soudu a na spravedlivý proces. II. Procesní podmínky řízení 8. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 11. Ústavní soud též ustáleně judikuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ, jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. 12. V dané věci zrušil Ústavní soud první usnesení Nejvyššího soudu s tím, že "odmítl-li Nejvyšší soud dovolání, aniž by napřed zjistil, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky ad C), dopustil se tím zásahu do stěžovatelova práva na přístup k soudu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny". K tomu doplnil, že otázka, zda je třeba v určité situaci ustanovit znalce z příslušného oboru, či zda se soud může spokojit s názorem znalce z jiného oboru a na jeho základě si učinit úsudek sám, je otázkou právní. Za vodítko pro posouzení, zda je určitá otázka otázkou právní či skutkovou přitom Ústavní soud považuje možnost zobecnění v případě otázek právních na rozdíl od otázek skutkových, jež jsou jedinečné pro každý jednotlivý případ (viz např. nálezy ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13, popř. též ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 3717/16). Stěžovatelova námitka směřovala k tomu, zda si o určité otázce může soud učinit úsudek sám, popřípadě ve spojení s výpovědí znalce z jiného oboru, či zda daná otázka musí být posouzena znalcem z příslušného oboru. Ústavní soud uzavřel, že v posuzovaném případě stěžovatel předložil v dovolání právní otázku a přípustnost dovolání pro řešení této otázky odůvodnil poukazem na to, že tato otázka v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, což je jeden z předpokladů přípustnosti předpokládaný § 237 o. s. ř. Je přitom zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení této otázky závisí. 13. Odvolací soud v dalším řízení nechal zpracovat znalecký posudek znaleckým ústavem z oboru kriminalistika