III.ÚS 2407/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2407/11 ze dne 10. 10. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem v Brně, Cejl 48/50, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2011 č. j. 1 As 6/2011-347, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ministerstvo dopravy (odbor infrastruktury) rozhodnutím ze dne 13. 7. 2007 čj. 415/2007-910-IPK/6 vydalo stavební povolení na stavbu "Dálnice D 8, stavba 0805 Lovosice - Řehlovice, část D - most Dobkovičky" v rozsahu stavebních objektů "D 101 - trasa dálnice, D 208 - dálniční most přes údolí Dobkoviček a D 493 - dálniční systém SOS, DIS - kabelové prostupy přejezdů středního pásu" (dále jen "stavba") a stěžovatelem podaný rozklad proti tomuto rozhodnutí ministr dopravy rozhodnutím ze dne 15. 10. 2007 čj. 67/2007-510-RK/2 zamítl a rozhodnutí Ministerstva dopravy potvrdil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2010 čj. 5 Ca 388/2007 - 226 zamítl jako nedůvodné žaloby (poté co je spojil ke společnému projednání), jež proti rozhodnutí správního orgánu (dále též i "žalovanému") stěžovatel spolu s dalším žalobcem (Společností ochránců životního prostředí, občanské sdružení) podal. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl. K námitce, že se městský soud v otázce účastenství ve správním řízení odchýlil od právního názoru, jejž vyslovil v rozsudku sp. zn. 5 As 41/2009, Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovateli sice postavení účastníka stavebního řízení náleželo, jelikož se však městský soud i přes nesprávný právní názor ohledně stěžovatelova účastenství věcně vypořádal se všemi jím uplatněnými žalobními body, není důvod, aby pro toto pochybení bylo napadené rozhodnutí zrušeno. Ohledně námitky nezákonnosti stanoviska EIA a vadám procesu, jenž předcházel jeho vydání, Nejvyšší správní soud především posoudil, zda je možno tuto námitku uplatnit i (resp. až) ve stavebním řízení, a ve shodě s městským soudem uzavřel, že ji bylo nutné uplatnit již v územním řízení, neboť stanovisko EIA je v prvé řadě podkladem pro územní řízení a otázka stanovení konkrétní trasy dálnice D 8 (které se námitka týká) byla předmětem právě takového řízení. Její posouzení ze strany správních orgánů mohlo být tudíž přezkoumáno pouze v souvislosti s žalobou proti územnímu rozhodnutí, již stěžovatel rovněž podal a v níž již shodné námitky též uplatnil. K vlastnímu rozsudku ze dne 20. 5. 2009, čj. 1 As 111/2008 - 363, jehož aplikace se stěžovatel domáhal, Nejvyšší správní soud dovodil, že se týkal toliko územního řízení, a v nyní projednávaném řízení nejsou odpovídající výhrady užitelné ("k souboru námitek stěžovatele týkajících se procesu SEA a stanoviska EIA, pokud se týkají výběru trasy dálnice D 8, nelze ve stavebním řízení přihlédnout"). Proto nemohlo být řízení před městským soudem ani stiženo vadou dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť nebyl-li tento žalobní bod relevantní pro stavební řízení a přezkoumávané správní rozhodnutí, nelze soudu vytýkat, že pominul "spisový materiál týkající se posouzení vlivů dopravní studie na životní prostředí (proces SEA)". K rozhodnutí ministra životního prostředí, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o udělení výjimky dle § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 114/1992 Sb.) ze zákazu stanoveného v § 26 odst. 1 písm. f) tohoto zákona, které městský soud v nynějším řízení o žalobě proti stavebnímu povolení odmítl přezkoumat, Nejvyšší správní soud s podrobným zdůvodněním (též s odkazem na rozsudek č. j. 5 As 19/2006) uvedl, že i rozhodnutí o udělení výjimky, bylo podkladem územního řízení, a námitky proti němu byly uplatnitelné již zde. Rozhodnutí o udělení výjimky nebylo ani podkladem stavebního řízení, a tudíž se nelze (i z tohoto důvodu) domáhat jeho soudního přezkumu v rámci nyní projednávané žaloby proti stavebnímu povolení. Co do námitky, že absentoval souhlas orgánu státní správy lesů s povolením stavby, k níž se městský soud vyjádřil tak, že souhlas dle § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "lesní zákon") se uděluje jen k umístění stavby, nikoliv k povolení stavby, Nejvyšší správní soud dovodil, že tento souhlas má být osobou zúčastněnou na řízení doložen i ve stavebním řízení a má mít formu závazného stanoviska. Zde pak odkázal na obsah správního spisu, který obsahuje vyjádření Městského úřadu Lovosice, odboru životního prostředí ,,k PD Dálnice D8 - 0805: část D - most Dobkovičky", jehož obsahem je právě udělení souhlasu městského úřadu s povolením stavby v ochranném pásmu lesa, jež je plně použitelným a dostačujícím podkladem pro stavební řízení vedené i dle "nového" stavebního zákona; je tomu tak proto, že přechodná ustanovení relevantních právních předpisů (zde k zákonu č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění a k novému stavebnímu zákonu) tuto situaci neřešila. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že i přes zjevné formální nedostatky souhlasu, jež však nezpůsobují jeho nicotnost, je zjevné, že "souhlas byl vydán, má pozitivní podobu a neobsahuje žádné podmínky", a tudíž "stavební řízení není zatíženo vadou spočívající v absenci souhlasu dle § 14 odst. 2 lesního zákona". Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 2 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí soudu vydaného v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť kasační soud neinterpretoval právo v souladu s čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy a čl. 10a směrnice EIA. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje zejména v tom, že v řízení před správními soudy "završeném napadeným rozsudkem NSS" mu byla poskytnuta toliko formální a nikoli efektivní (reálná) soudní ochrana, jestliže "v kontextu dosavadního vývoje řízení o povolení stavby dálnice D8-0805, shrnutého v bodě 2. části I. této stížnosti, jeho účasti v těchto řízeních a jím uplatňované argumentace proti vedení této dálnice přes území CHKO České středohoří" byl "přístup NSS v rozporu s výše obecně nastíněným, ústavně zakotveným požadavkem reálné a efektivní soudní ochrany". V podrobnostech vyjadřuje stěžovatel především nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že k námitkám proti postupu správních orgánů při posouzení vlivů stavby dálnice D8-0805 na životní prostředí a při výběru koridoru i varianty její trasy pro umístění této stavby nelze v rámci přezkumu žaloby proti stavebnímu povolení pro část dálnice D8 přihlédnout, neboť je bylo možné uplatnit pouze v rámci územního řízení, resp. jeho soudního přezkumu; s rozsáhlou argumentací stěžovatel tento názor kvalifikuje s ohledem na okolnosti věci za odporující článku 36 Listiny, jakož i výše identifikovaným mezinárodním závazkům, a současně jej má za nedostatečně zdůvodněný a zejména "přehnaně formalistický". Domnívá se proto, že v této věci bylo naopak povinností správních soudů zabývat se i v daném řízení stěžejními žalobními námitkami, jež uplatnil i v žalobě proti stavebnímu povolení pro stavbu části dálnice D8-0805. Stěžovatel též nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, podle kterého výjimka podle § 43 zákona č. 114/1992 Sb. nebyla (na rozdíl od stanoviska EIA) podkladem pro stavební povolení pro stavbu dálnice a setrvává v přesvědčení, že byl oprávněn také v žalobě proti stavebnímu povolení pro stavbu "Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice - Řehlovice, část D - most Dobkovičky" se domáhat přezkumu rozhodnutí o výjimce ze zákazu stavět na území CHKO České středohoří nové dálnice. Tím, že mu soudy toto právo odepřely, zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na efektivní soudní ochranu, zaručeného čl. 36 Listiny, ve spojení s čl. 9 odst. 2 a 4 Aarhuské úmluvy. Za vybočující z mezí ústavně konformního hodnocení citovaných podkladů, jakož i za překvapivý a nepředvídatelný pak považuje stěžovatel rovněž názor Nejvyššího správního soudu, týkající se souhlasu dle § 14 odst. 2 lesního zákona, o jehož "neexistenci nebylo mezi ním, žalovaným a městským soudem sporu", avšak na rozdíl od stěžovatele se městský soud domníval, že vydání souhlasu před vydáním stavebního povolení zákon nevyžaduje. Nejvyšší správní soud oproti tomu "jen ze skutečnosti, že toto vyjádření bylo vydáno až po pravomocném ukončení územního řízení, jeho existenci dovodil s tím, že se jedná o vyjádření vydané pro účely stavebního řízení". Podle stěžovatele soud v této otázce sice "zcela otevřeně opustil pozice přísného formalismu", avšak "nikoli ve prospěch ochr