III.ÚS 2456/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2456/21 ze dne 14. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Michala Hofmanna a b) Stephena Rainera Hofmanna, zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, sídlem Štěpánská 39, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2021 č. j. 28 Cdo 1688/2021-197 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2021 č. j. 29 Co 383/2020-150, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1) Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, 2) Městské části Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 a 3) Bytového podniku v Praze 5, státního podniku v likvidaci, sídlem Nádražní 24, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Státní pozemkový úřad, Krajský úřad pro hlavní město Prahu, rozhodnutím ze dne 27. 9. 2019 č. j. PÚ 1854/01/29 zn. SPÚ 388732/2019 rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále "zákon č. 243/1992 Sb."), o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky (každý v podílu ideální 1/10 k celku) ve výroku uvedených pozemků. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 8. 2020 č. j. 25 C 353/2019-106 zamítl žalobu stěžovatelů na nahrazení citovaného rozhodnutí (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům náklady řízení (II. - IV. výrok). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., neboť k odnětí vlastnického práva jejich právní předchůdkyně nedošlo v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945, ale až v roce 1950 na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."). Tento závěr učinil obvodní soud na základě zjištění, že vlastnické právo k předmětným pozemkům sice bylo právní předchůdkyni stěžovatelů odňato orgány německé okupační moci v důsledku rasové perzekuce rozhodnutím Centrály pro židovské vystěhování ze dne 22. 4. 1942 č. j. 16138/931-B a ze dne 2. 7. 1942 (č. d. 12866/43, č. d. 14190/43), nicméně k jeho obnovení došlo podle zápisu v pozemkové knize ke dni 20. 1. 1944 (položka výkazu změn 697/1944). Obvodní soud připustil, že navrácení odňatého majetku v roce 1944 osobě židovské národnosti, která zahynula v koncentračním táboře Lodž v roce 1942 (v roce 1947 byla úředně prohlášena ke dni 21. 4. 1942 za mrtvou), bylo sice velmi zvláštní, nicméně k obnovení vlastnického práva podle listinných důkazů došlo, byť listina, na základě které došlo k zaknihování obnovení vlastnického práva, není založena ve sbírce listin pozemkových knih. Nedůvodnost žaloby a nemožnost naturální restituce obvodní soud rovněž shledal i v zastavěnosti pozemků čistě obytnými stavbami a jejich veřejným funkčním využitím, což tvoří překážku k jejich vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, navíc pozemky nejsou součástí zemědělského nebo lesního půdního fondu a nejedná se ani o jiný zemědělský majetek [§ 1 odst. 1 písm. a) a b) zákona o půdě]. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 3. 2021 č. j. 29 Co 383/2020-150 rozsudek obvodního soudu ve věci samé (v I., III. a IV. výroku) potvrdil. Městský soud korigoval závěr obvodního soudu, že restituční nárok stěžovatelů nepodléhá posouzení podle zákona o půdě, a zdůraznil, že předmětné pozemky náležely k zemědělské usedlosti a byly v době odnětí vlastnického práva užívány k zemědělským účelům. Městský soud se však ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (na základě kterého včas uplatnili restituční nárok), neboť k odnětí vlastnického práva k předmětným pozemkům jejich právní předchůdkyni nedošlo v rozhodném období vymezeném citovaným ustanovením, ale na základě dekretu č. 108/1945 Sb. ke dni jeho účinnosti, tj. ke dni 30. 10. 1945. Městský soud tento závěr opřel (shodně s obvodním soudem) o stav zápisu v pozemkové knize, kdy v roce 1944 byl podíl ideální 1/5 na předmětných pozemcích původní vlastnici vrácen a majetek se tak dostal do tzv. ležící pozůstalosti. Takový majetek nemohl být odevzdací listinou v roce 1947 odevzdán ani přihlášenému dědici, pozůstalému synovi (otci stěžovatelů); majetek již totiž nebyl v důsledku konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. součástí pozůstalosti. Městský soud dále nad rámec výše uvedeného doplnil, že restituční nárok stěžovatelů by nemohl být uspokojen ani v režimu § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., neboť prekluzivní lhůta k uplatnění nároku upravená v § 11a odst. 2 tohoto zákona marně uplynula ke dni 15. 7. 1996 (stěžovatelé v domnění, že jsou oprávněnými osobami podle § 2 odst. 2, restituční nárok uplatnili dne 26. 6. 2001, tedy ve lhůtě uvedené v § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb.). 5. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že není pro absenci řádného vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání věcně projednatelné. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé sice s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně tuto otázku hmotného práva nijak (ani obsahově) nevymezují. V textu dovolání pak stěžovatelé sice ještě jedenkrát zmiňují důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně spojují jej s kritikou hodnocení provedeného důkazu (stavu zápisu v pozemkové knize o obnovení vlastnického práva ve prospěch jejich právní předchůdkyně v roce 1944) a odchylného závěru se dožadují na podkladě zohlednění ostatních provedených důkazů a historického kontextu doby. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud konstatoval, že hodnocení provedených důkazů způsobem, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, porušení jejich procesních práv nezakládá. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rozporují obecnými soudy tvrzený skutkový stav, podle kterého právní předchůdkyni stěžovatelů coby osobě židovského původu bylo poté, co jí byl odebrán veškerý majetek, a byla internována v koncentračním táboře, kde v roce 1942 zemřela, Velkoněmeckou říší dle zápisu v pozemkové vložce vrácen v roce 1944 nepatrný soubor majetku, aniž by k tomuto vrácení byl uložen jakýkoliv právní titul, na jehož základě tak bylo učiněno, přičemž tento postup byl v rozporu nejenom s notorietami doby, ale především s platným právem, kdy nebylo možné vrátit cokoliv osobě zemřelé. I pokud by stěžovatelé přijali argument, že tyto nemovitosti byly vráceny do tzv. ležící pozůstalosti, pak by muselo dojít k jejímu projednání, nebo alespoň k zahájení dědického řízení po zůstavitelce, což se se však nestalo. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v jejich věci soudy připustily výklad práva založený na zjevném právním paaktu, nicotném zápisu v pozemkových knihách, který nemá žádnou oporu v právním titulu, ani tento titul není nikterak zmíněn nebo specifikován, aby bylo si možno jeho obsah, účastníky a důvod jeho vzniku vůbec představit, naopak je soudy irelevantně dáváno k tíži stěžovatelům, že neprokázali neexistenci tohoto právního titulu, tedy neunesli důkazní břemeno. Učiněný skutkový závěr soudů nemůže podle stěžovatelů vzhledem k okolnostem obstát, a nelze proto dospět k závěru, že k obnovení vlastnického práva došlo v souladu se zákonem. Je nepředstavitelné, že by hitlerovské Německo dobrovolně vracelo židovský majetek jejich vlastníkům, ostatně o tento majetek neměl kdo z rodiny stěžovatelů požádat, tato žádost by navíc ve své době byla životu nebezpečná, když větší část rodiny byla internována v koncentračních táborech, menší část rodiny emigrovala převážně na Nový Zéland. Stěžovatelé mají za to, že v roce 1944 a ani následně nedošlo k obnově vlastnického práva pů