III.ÚS 2461/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2461/12 ze dne 23. 1. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Billa, spol. s. r. o., se sídlem v Říčanech u Prahy, Modletice 67, zastoupeného JUDr. Robertem Čepkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 38, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 5 Afs 2/2011-701 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2010 č. j. 62 Ca 41/2009-542, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. II. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v rozhodnutí ze dne 21. 10. 2002 č. j. S 94/02-2136/02-VOII vyslovil, že stěžovatel spolu se společností CREDITEX HOLDING, a. s., dříve JULIUS MEINL a. s. (dále jen "druhý žalobce"), se "v rámci spolupráce při koordinovaném vyjednávání o nákupních podmínkách ... dohodli s účinností od 1. 1. 2001 až do doby vydání tohoto rozhodnutí, koordinovat a slaďovat své nákupní ceny zboží a kondice vůči dodavatelům", čímž porušili v období od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2001 zákaz dohod o cenách uvedený v § 3 odst. 1 a § 3 odst. 2 písm. a) v té době účinného zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon 63/1991 Sb."), a v období od 1. 7. 2001 do rozhodnutí ... zákaz dohod o cenách uvedený v § 3 odst. 1 a § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů" (dále jen "ZOHS"), přičemž "tato dohoda vedla k omezení hospodářské soutěže na trhu zboží denní spotřeby určeného k maloobchodnímu prodeji spotřebitelům, a to na poptávkové straně tohoto trhu s dopadem na dodavatele" (výrok I), 2. zakázal s odkazem na § 7 odst. 1 ZOHS plnění této dohody do budoucna (výrok II), 3. za jednání popsané ve výroku I. uložil podle § 22 odst. 2 ZOHS stěžovateli pokutu ve výši 28 milionů Kč a druhému žalobci pokutu ve výši 23 milionů Kč (výrok III), a 4. podle ustanovení § 23 odst. 1 ZOHS uložil opatření k nápravě (výrok IV). Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutím ze dne 13. 10. 2003 č. j. R 70,71/2002 v řízení o rozkladu změnil napadené správní rozhodnutí ve výroku I tak, že stěžovatel a druhý žalovaný "...porušili v období od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2001 zákaz dohod o cenách uvedený v § 3 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 2 písm. a) v té době účinného zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, a v období od 1. 7. 2001 nejméně do 22. 4. 2002 zákaz dohod o cenách obsažený v § 3 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů", s tím, že "uvedená dohoda vedla v období od 1. 1. 2001 nejméně do 22. 4. 2002 k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží denní spotřeby určeného k maloobchodnímu prodeji spotřebitelům"; dále formulačně upravil výroky II a III, jež neměly vliv na významový obsah měněných výroků prvostupňového rozhodnutí, a z důvodu formulačního upřesnění změnil výrok IV v části uložených opatření k nápravě. Rozsudkem ze dne ze dne 31. 5. 2006 č. j. 31 Ca 41/2003 - 265 Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2003 č. j. R 70,71/2002 ve výroku III, jímž byla stěžovateli a druhému žalobci uložena podle § 22 odst. 2 ZOHS pokuta (výrok I); ve zbytku jejich žaloby zamítl (výrok II) a rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Správní rozhodnutí ve výroku, jímž byla žalobcům uložena pokuta, zrušil krajský soud proto, že předseda žalovaného zkrátil délku trvání deliktního jednání "o cca 28 %", aniž by se tato skutečnost projevila na výši ukládané sankce či se nějakým způsobem odrazila v odůvodnění rozhodnutí; tuto část výroku proto považoval za nepřezkoumatelnou. Ostatní žalobní námitky důvodnými neshledal, a proto žaloby ve zbytku zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2009 č. j. 5 Afs 95/2007-353 ke kasační stížnosti stěžovatele a druhého žalobce tento rozsudek v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění zavázal krajský soud, aby v dalším řízení především objasnil skutkový stav ve vztahu ke konkrétnímu důkaznímu pramenu - kritické korespondenci advokáta soutěžitele (zda by skutkové závěry byly shodné, kdyby správní orgán obsah této korespondence neznal). Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže mezitím (resp. v mezidobí) rozhodnutím ze dne 21. 3. 2007 č. j. R 70, 71/2002-02678/2007/300 opětovně rozhodl o pokutě za výše popsané protisoutěžní jednání tak, že výrokem III uložil stěžovateli pokutu ve výši 23 800 000 Kč a druhému žalobci ve výši 19 550 000 Kč s tím, že pokuta je ukládána za období od 1. 7. 2001 do 22. 4. 2002. I toto rozhodnutí napadli stěžovatel a druhý žalobce správními žalobami, jež byly (usneseními ze dne 30. 11. 2009) spojeny ke společnému projednání se žalobami dříve vedenými (po kasačním rozhodnutí Nevyššího správního soudu). O námitce podjatosti JUDr. Davida Rause, Ph.D., předsedy senátu 62 Ca, kterou stěžovatel vznesl dne 7. 9. 2009, rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 29. 1. 2010 č. j. Nao 1/2010-443, a jmenovaného soudce z rozhodování v této věci vyloučil; podle platného rozvrhu práce na jeho místo nastoupil předseda zastupujícího senátu. III. a) krajský soud O žalobách pak rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2010 č. j. 62 Ca 41/2009-542 tak, že je jako nedůvodné zamítl a v obsáhlém odůvodnění (v rozsahu 69 stran), jež je stěžovateli známo, se vyslovil postupně jak k jeho námitkám, tak i k námitkám druhého žalobce. V intencích závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu se k námitce stěžovatele ohledně neoprávněného převzetí jeho korespondence s advokátem zabýval (bod VIIIaa) otázkou, "zda obsah korespondence advokát - soutěžitel zásadním způsobem směřoval šetření a rozhodování správního orgánu", a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelem "předložené e-maily z neoprávněně zabavené korespondence advokát - klient ... nijak neovlivnily šetření žalovaného" a že "totéž lze říci i ve vztahu ke zbytku ... (této) korespondence". Potřebné podklady pro závěry žalovaného byly "v dostatečné míře zajištěny ještě předtím, než došlo k neoprávněnému zabrání korespondence mezi advokátem a klientem", a tudíž tato korespondence nemohla mít jakkoliv podstatný vliv na další šetření žalovaného (natož vliv zásadní, který pro existenci vady s vlivem na zákonnost rozhodnutí požadoval Nejvyšší správní soud); výrok rozhodnutí žalovaného by tedy byl stejný i za situace, kdyby žalovaný obsah korespondence advokát - klient neznal. Uzavřel proto, že "uvedená vada" neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a není důvodem pro jeho zrušení. Navržený výslech Ing. Jany Zemánkové soud považoval za nadbytečný, neboť rozhodnou otázku mohl dostatečně posoudit i bez toho, aby navrženou svědkyni vyslechl. K výtce Nejvyššího správního soudu ohledně nedostatku odůvodnění, spočívajícího v tom, že se nevyjádřil k neprovedeným důkazům navrženým stěžovatelem k "žalobnímu bodu č. 8" (tj. k námitce, že mu nebyl sdělen předmět šetření, resp. skutkové vymezení toho, v čem žalovaný spatřuje porušení zákona), krajský soud uzavřel, resp. doplnil (bod VIIIab), že "způsob, jakým byl předmět řízení vymezen v oznámení ze dne 15. 4. 2002 zn. S 94/02-664/02-VO II ... lze považovat za dostatečný, a to jak po stránce věcné, tak právní", jakož i odpovídající požadavkům ustanovení § 18 odst. 3 správního řádu (pozn. zde zákona č. 71/1967 Sb.). Stěžovateli bylo podle soudu známo, že žalovaný jeho jednání kvalifikuje jako porušení § 3 odst. 2 písm. a) ZOHS, tj. zakázané uzavření cenové dohody, neboť sjednocování nákupních cen pod citované ustanovení jednoznačně spadá. Vzhledem k tomu soud nepovažoval za potřebné provést navržené důkazy emailovou korespondencí k okolnostem vzniku tabulky "Pět firem" a výslechem svědkyně Mgr. Blanky Čáslavské. Jako nedůvodné posoudil krajský soud i další stěžovatelem uplatněné námitky procesní povahy, týkající se zejména provádění a hodnocení svědeckých výpovědí, způsobu výběru svědků, protokolace, neumožnění seznámit se s některými částmi správního spisu, postupu při provádění místního šetření či při ústním jednání,