III.ÚS 2506/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2506/17 ze dne 5. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PEVEKO, spol. s r. o., sídlem Pivovarská 545, Uherské Hradiště, zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. července 2017 č. j. 6 As 209/2017-7 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. června 2017 č. j. 65 A 42/2016-80, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a.s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí tvrdíc, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek, jak je chráněno v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podpůrně namítajíc zásah do práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a dalších listin předložených stěžovatelkou se podává, že stěžovatelka je vlastnicí pozemků v uzavřeném průmyslovém areálu v katastrální území Šternberk. Příslušný stavební úřad rozhodl o umístění stavby podzemního kabelového vedení, kromě jiného i na dvou pozemcích ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 10. 5. 2016 č. j. KUOK 46519/2016. Oba správní orgány shodně dospěly k závěru, že pro umístění stavby nebylo nutné, aby vedlejší účastnice doložila souhlas stěžovatelky coby vlastnice dotčených pozemků, neboť jde o stavbu, pro kterou lze vyvlastnit dle § 86 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dále jen "stavební zákon") ve spojení s § 25 odst. 3 písm. e) a § 25 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Územní řízení musí předcházet řízení o vyvlastnění, jelikož územní rozhodnutí je podkladem pro vyvlastnění. 3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka brojila stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 16. 8. 2016 č. j. 65 A 42/2016-41 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení, protože měl předběžně posoudit splnění podmínek pro vyvlastnění podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen "zákon o vyvlastnění"). 4. Rozsudek krajského soudu napadli kasačními stížnostmi vedlejší účastník (jeho stížnost byla odmítnuta pro opožděnost) a vedlejší účastnice. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 6 As 231/2016 - 40 zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud nesouhlasil se stěžovatelčiným názorem, že vyvlastňovací řízení dle zákona o vyvlastnění musí předcházet územnímu řízení, když ve skutečnosti je tomu naopak. Zdůraznil, že stavební zákon i ostatní právní předpisy předpokládají, že v případě staveb, pro které lze vyvlastnit, se nejprve rozhoduje o jejich umístění v územním řízení, a teprve poté (nebyl-li k žádosti o územní rozhodnutí předložen souhlas vlastníka pozemku) je možné vést řízení vyvlastňovací, jehož předmětem je úplné posouzení podmínek pro vyvlastnění dle § 3 až 5 zákona o vyvlastnění. Dle § 86 odst. 3 stavebního zákona ve vztahu k žádosti o územní rozhodnutí platí, že když žadatel nemá vlastnické právo, smlouvu nebo doklad o právu provést stavbu nebo opatření k pozemku nebo stavbě, předloží souhlas jejich vlastníka; to neplatí, lze-li pozemek nebo stavbu vyvlastnit. V odůvodnění podrobně objasnil svoje závěry (body 19. až 33.) včetně reakce na změnu přístupu k vyvlastnění současným stavebním zákonem, podmínek vyvlastnění podle energetického zákona a nezbytností soukromoprávního titulu k provedení stavby na cizím pozemku. Krajskému soudu vytkl nesprávnou aplikaci závěrů Nejvyššího správního soudu z usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 3. 2007 č. j. 7 As 67/2005-43. 5. Následně krajský soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, stěžovatelčinu žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 65 A 42/2016-80. V odůvodnění odkázal na jeho rozsudek a reagoval na stěžovatelkou vznesené námitky. 6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž - kromě jiného - uvedla, že ji podává jako předstupeň před podáním ústavní stížnosti, přičemž námitky koncentrovala do závěrů kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (tj. do rozsudku ze dne 22. 3. 2017 č. j. 6 As 231/2016 - 40). Kasační stížnost Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 7. 2017 č. j. 6 As 209/2017-7 odmítl jako nepřípustnou podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby provedl ústavně souladný výklad předpisů stavebního práva, konkrétně § 86 odst. 3 stavebního zákona a souvisejících ustanovení energetického zákona a zákona o vyvlastnění, neboť má za to, že výklad provedený Nejvyšším správním soudem je v rozporu s čl. 11 Listiny; konkrétně jde o ústavně souladné definování podmínek, za kterých lze povolit provedení stavby elektrické přípojky na pozemku cizího vlastníka. Je přesvědčena, že v tomto případě obsahují aplikovatelné předpisy obecného práva vzájemné rozpory a nejasnosti a shledává ve věci střet mezi ustanoveními tří uvedených zákonů, přičemž je zapotřebí ho řešit ústavně souladným způsobem s přihlédnutím k Ústavou zaručené ochraně vlastnického práva, což správní soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly. 8. Stěžovatelka výslovně napadá v záhlaví označená rozhodnutí, nicméně se vymezuje proti argumentům v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 6 As 231/2016-40, neboť napadená rozhodnutí na jeho odůvodnění a v něm obsažené závazné právní názory přímo odkazují a z něj vycházejí. Předně má za to, že když žadatel o vydání územního rozhodnutí nedisponuje soukromoprávním titulem k pozemkům, na kterých má být stavba realizována, potom podle § 86 odst. 3 stavebního zákona musí vyvlastňovací řízení předcházet územnímu řízení (v její věci tento postup nebyl dodržen). Obrácený postup, který zastává Nejvyšší správní soud, vede k situaci, kdy je vydáno územní rozhodnutí, resp. stavební povolení (v předmětné věci se stavební povolení dokonce vůbec nevydává), pročež stavebník může stavbu bez dalšího provést. Tím dochází k obcházení Ústavou zaručené ochrany vlastnického práva a zákona o vyvlastnění. Vydané územní rozhodnutí totiž neobsahuje ve výrokové části žádnou podmínku, která by vázala účinnosti (vykonatelnost) tohoto rozhodnutí na získání soukromoprávního titulu k pozemku, resp. vydání vyvlastňovacího rozhodnutí. Stěžovatelka se poté podrobně věnuje právním následkům absence soukromoprávního titulu na právní režim provedené stavby. Ke své vlastní věci upozorňuje, že není splněna ústavně zaručená podmínka nezbytnosti vyvlastnění, protože předmětná stavba elektrické přípojky má vést k duplicitnímu připojení areálu k distribuční soustavě. 9. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka vytýká, že "otočil" a explicitně se odchýlil od závěrů rozšířeného senátu z rozsudku ze dne 20. 3. 2007 č. j. 7 As 67/2005-43, aniž by odchýlení zdůvodnil. V tomto postupu spatřuje stěžovatelka zásah do práva na soudní ochranu, předně proto, že odchýlení nebylo dostatečně zdůvodněno, dále že věc měla být předložena do rozšířeného senátu a konečně, že stěžovatelce nebyla poskytnuta možnost vyjádřit se k právnímu posouzení, tj. k odklonu od názoru vysloveného rozšířeným senátem, na kterém bylo výslovně vybudováno rozhodnutí správního soudu prvního stupně. Tím vydal Nejvyšší správní soud překvapivé rozhodnutí. 10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje svoje argumenty a předkládá možnosti ústavně souladného řešení, a to buď že vyvlastňovací řízení bude předcházet stavebnímu, resp. územnímu řízení, či bude po nich následovat, avšak splnění podmínek pro vyvlastnění musí být v územním, resp. stavebním řízení zkoumáno přinejmenším jako předběžná otázka, nebo ve výroku územního rozhodnutí, resp. stavebního rozhodnutí bude jejich účinnost, resp. vykonatelnost podmíněna získáním soukromoprávního titulu ke stavbě, event. vydáním příslušeného rozhodnutí ve vyvlastňovacím řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud nejprve zkoum