III.ÚS 2581/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2581/17 ze dne 18. 12. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. G., t. č. Věznice Valdice, náměstí Míru 55, Valdice, zastoupeného Mgr. Kateřinou Klečkovou Kutišovou, advokátkou, sídlem Na Vrchu 98, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 4 Tdo 1517/2016-21, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2016 č. j. 6 To 309/2016-178 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 18. dubna 2016 č. j. 103 T 66/2016-156 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného soudního spisu a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 4. 2016 č. j. 103 T 66/2016-156 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť nebezpečným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že zjednodušeně řečeno se záměrem získat peníze i silou znemožnil poškozenému bránit se a z pravé zadní kapsy kalhot mu vytáhl pouzdro na doklady, v němž měl poškozený uloženu finanční hotovost ve výši nejméně 1 500 Kč a osobní doklady, poté jej pustil a odešel pryč, čímž poškozenému způsobil škodu v celkové výši nejméně 1 510 Kč a v důsledku jeho jednání neutrpěl poškozený žádné poranění. 3. Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. 101 T 26/2016, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2016, byl stěžovatel podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. 101 T 26/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 6. 2016 č. j. 6 To 309/2016-178 podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zamítl jako nedůvodné. Krajský soud poukázal na to, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl konkrétní důkazy, ze kterých vycházel, i jak tyto důkazy hodnotil, čímž splnil povinnost uvedenou v § 125 trestního řádu. V hodnocení důkazů okresním soudem neshledal krajský soud žádné logické rozpory, nedostatky ani neúplnost, které by mohl hodnocení okresního soudu vytknout, a byl proto dle § 263 odst. 7 věta druhá trestního řádu vázán hodnocením důkazů okresním soudem, když sám žádné neprováděl a současně nebyl předložen žádný jiný důkaz, který by hodnocení okresního soudu mohl zpochybnit. Krajský soud uvedl, že považuje závěr okresního soudu o vině stěžovatele za správný a zákonný. Skutková zjištění okresní soud správně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního řádu, protože všechny znaky tohoto trestného činu byly naplněny jak po subjektivní, tak po objektivní stránce. Ani přezkoumáním výroku o trestu krajský soud nezjistil žádnou vadu. 5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2016 č. j. 4 Tdo 1517/2016-21 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, aniž věc meritorně přezkoumával podle § 265i odst. 3 trestního řádu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný svými uplatněnými námitkami brojí výhradně proti výši uloženého trestu odnětí svobody. Takové námitky jsou však z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (i dovolacích důvodů ostatních, byť neuplatněných) zcela irelevantní. Navíc totožné námitky stěžovatel uplatnil již v odvolání proti rozsudku okresního soudu a krajský soud se s nimi dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že porušení svých základních práv spatřuje zejména v chybné právní kvalifikaci skutku, resp. trestného činu, pro který byl uznán vinným, v chybném hodnocení důkazů a v neprovedení jím navrhovaného důkazu. Podle názoru stěžovatele se soudy v uvedené trestní věci dopustily chybného hodnocení důkazů; jednak soudy nepřihlédly ke svědecké výpovědi poškozeného učiněné u hlavního líčení, v jejímž rámci poškozený výslovně uvedl, že si není jistý, zda jej stěžovatel znehybnil a užil vůči němu násilí. Ani ostatní důkazy nemohou dle přesvědčení stěžovatele vést k závěru o užití násilí vůči poškozenému, neboť kamerový záznam z inkriminované doby a místa zabírá pouze část děje, kdy není patrná celá postava stěžovatele, resp. poškozeného, ale pouze dolní polovina těla a není tedy zřejmé, zda stěžovatel svou paží poškozeného skutečně držel či nikoliv. Stěžovatel dále namítá, že člen trestního senátu se po shlédnutí uvedeného kamerového záznamu vyjádřil ve smyslu "paní soudkyně, já tam taky žádnou ruku nevidím". S přihlédnutím k dalším provedeným důkazům, zejména k negativnímu výsledku stěru provedeného policejním technikem z bundy poškozeného bezprostředně po incidentu, stěžovatel dovozuje, že žádný z důkazů neprokazuje spolehlivě vinu poškozeného ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže. Naopak, všechny provedené důkazy ve vzájemné souvislosti odůvodňují závěr, že stěžovatel se dopustil toliko přečinu krádeže podle § 205 trestního zákoníku. Výsledkem nesprávného hodnocení důkazů provedeného nalézacími soudy je tedy nesprávná právní kvalifikace skutku jako loupežného jednání, v důsledku čehož byl stěžovateli vyměřován trest v podstatně přísnější sazbě, než by tomu bylo v případě trestu za přečin krádeže. Vadnost postupu soudů při právní kvalifikaci skutkového jednání je tak třeba považovat za principiální pochybení, které narušuje základní zásady výkonu státní moci prostřednictvím trestního práva zakotvené v čl. 39 Listiny, v čl. 6 odst. 1 a v čl. 7 Úmluvy. Ve věci jednající soudy se tak svým postupem dopustily odepření spravedlnosti a zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeh