III.ÚS 2581/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2581/25 ze dne 5. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Tomanové, zastoupené Mgr. Tomášem Hanusem, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2025 č. j. 54 Co 79/2025-253 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. března 2024 č. j. 6 C 411/2021-224, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Radovana Fily, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i princip právní jistoty, předvídatelnosti rozhodování a rovnosti účastníků podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu vedlejšího účastníka o zaplacení částky 72 500 Kč (výrok I), jakož i částky 45 764 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil stěžovatelce z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 41 140 Kč s příslušenstvím, co do částky 22 498 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 69 890,60 Kč (výrok IV). 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v napadené vyhovující části výroku III a ve výroku IV potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 690 Kč. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že stěžovatelka se bezdůvodně obohatila tím, že za ni vedlejší účastník plnil, co měla sama plnit (konkrétně šlo o dluh stěžovatelky vůči advokátovi JUDr. Ladislavu Veselému za poskytnuté právní služby), a tudíž jí vznikla povinnost mu toto plnění vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Vytkl však obvodnímu soudu, že nevzal v úvahu skutečnost, že vedlejší účastník při rozchodu sdělil stěžovatelce, že "jsou vyrovnaní" a že "po ní nic nechce". Toto prohlášení kvalifikoval jako prominutí dluhu (§ 1995 občanského zákoníku), načež důvodnou shledal námitku vedlejšího účastníka, že jde o neplatné právní jednání, neboť vedlejší účastník tak učinil v omylu, že je stěžovatelka nemajetná (zatajila mu totiž, že zdědila peněžní prostředky v částce přesahující 600 000 Kč). II. Stěžovatelčina argumentace 4. Stěžovatelka tvrdí, že platba vedlejšího účastníka byla darem či nezištnou výpomocí v rámci partnerského soužití, nikoliv plněním bez právního důvodu, a vytýká obecným soudům, že ignorovaly či bagatelizovaly projevy vůle vedlejšího účastníka, nehodnotily jeho následné chování či její dobrou víru. V důsledku toho jsou skutkové závěry (tedy že dané plnění nemělo právní důvod) v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Městský soud nadto pominul některé důkazní návrhy, případně je odmítl jako nadbytečné, aniž by to řádně zdůvodnil. Napadená rozhodnutí považuje za nedostatečně či nepřesvědčivě zdůvodněná, skutkové závěry mají být bez opory v provedených důkazech, existuje značná disproporce mezi úvahami obvodního soudu a městského soudu, které přesto dospěly ke stejnému závěru. 5. Městský soud měl podle stěžovatelky postupovat v rozporu s aktuální právní úpravou a judikaturou, neboť ty rozlišují situace, kdy je plněno bez právního důvodu a kdy je plněno z důvodu daru či vedení společné domácnosti, a nesprávně vyložil § 2997 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku. Argumentuje přitom, že vedlejší účastník bez dalšího a vědomě provedl plnění namísto ní (na její dluh), podle všeho s dárcovským úmyslem či jako výpomoc nebo jako vzájemné plnění za trvání partnerského vztahu, a tudíž nelze takové plnění kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení. Tvrdí, že mohla očekávat, že obecné soudy její případ posoudí komplexně, tedy že vezmou v úvahu i možné darování, namísto toho favorizovaly formální pohled. Vedle toho obecné soudy zkratkovitě posoudily liberační důvod, když "ze zákazu automatické liberace (při vědomém plnění nedluhu) [...] vytvořily automatický vznik nároku bez možnosti liberace". 6. Porušení rovnosti účastníků řízení mělo podle stěžovatelky spočívat v nerovnoměrném přistupování k důkazům, když jí předložené důkazy dostatečně nezohlednily, naopak převzaly narativ vedlejšího účastníka a své závěry opřely o jeho neprokázaná tvrzení (že zatajila své majetkové poměry a že o nich nevěděl), rezignovaly na kritické hodnocení jeho verze a nevyužily všech prostředků k objasnění skutečné vůle obou partnerů. Dodává, že i kdyby se na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatila, šlo by z jeho strany o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť plnil vědomě a nezištně na "nedluh" (tj. plnil za ni její závazek) a utvrzoval ji v určitém domnění a vnímání; teprve po rozchodu, ve snaze jí ublížit, začal dané plnění požadovat zpět. V této souvislosti vytýká obecným soudům, že se její argumentací nezabývaly. Má rovněž za to, že jde o nepřiměřený zásah do jejích majetkových práv. 7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 31. 12. 2025 stěžovatelka namítla porušení principu právní jistoty, resp. předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť městský soud vybočil z ustálené praxe bez řádného vysvětlení. Došlo i k porušení zákazu libovůle, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí trpí logickými rozpory a opomenutím relevantních námitek. I v návaznosti na to znovu připomíná, že jednání vedlejšího účastníka je v rozporu s dobrými mravy, a vytýká obecným soudům, že se její námitkou nezabývaly. Poukazuje i "na širší okolnosti případu", mimo jiné na to, že ze strany vedlejšího účastníka jde o projev zášti a pomsty pro rozpad jejich vztahu z důvodu fyzických útoků a že vedle zahájení několika soudních sporů na ni vedlejší účastník vyvíjel nátlak, obtěžoval ji a pronásledoval, což u ní vedlo ke vzniku a rozvoji psychosomatických potíží. V soudním řízení na tyto skutečnosti upozornila, avšak obecné soudy na ně nevzaly zřetel. Tvrdí rovněž, že i ona poskytla ve prospěch vedlejšího účastníka a jeho rodiny plnění, která nebyla předmětem vypořádání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 9. Navrhuje-li však stěžovatelka zrušení rozsudku obvodního soudu ve výroku I, II a části výroku III, kterou byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka na zaplacení částky 22 498 Kč s příslušenstvím, jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Stěžovatelka podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud v těchto případe