III.ÚS 2633/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2633/16 ze dne 19. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Bc. Kláry Kořenkové a 2. Bc. Terezy Formanové, obou zastoupených Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 1319/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. června 2016 č. j. 44 Nt 1817/2016-29 a usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Vnější služby, Místního oddělení Holešovice ze dne 11. května 2016 č. j. KRPA-27404-44/TČ-2016-001120 a KRPA-27404-45/TČ-2016-001120, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Vnější služby, Místního oddělení Holešovice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo dle jejich tvrzení porušeno jejich ústavně zaručené právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Vnější služby, Místního oddělení Holešovice (dále jen "policejní orgán") ve věci, v níž byla napadená rozhodnutí vydána, vyplývá, že policejní orgán uložil výše uvedenými rozhodnutími každé ze stěžovatelek pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč, neboť i přes zákonnou povinnost odmítly jako svědkyně ve věci vypovídat. Stěžovatelky jsou sociální pracovnice společnosti In Iustitia, o. p. s. V dané trestní věci bylo prováděno šetření incidentu, při němž byla svým partnerem před budovou Armády spásy napadena jedna klientka sociálních služeb. Stěžovatelky se shodou okolností staly svědkyněmi. Obě byly předvolány na 9. 3. 2016 k podání vysvětlení, k němuž se dostavily v přítomnosti advokátky a k věci odmítly vypovídat, neboť se cítily vázány mlčenlivostí vůči klientům uvedené společnosti, ke kterým patřila též napadená žena. Dne 11. 5. 2016 se stěžovatelky dostavily k dalšímu výslechu opět v přítomnosti advokátky. Dle policejního orgánu měl být předmětem jejich výslechu popis vyšetřované události, proto podle jeho názoru stěžovatelky neměly právo odmítnout výpověď o samotném napadení, nýbrž pouze o osobě napadené klientky. S tímto názorem policejního orgánu stěžovatelky nesouhlasily a výpověď opět odmítly i přes poučení o možnosti uložení pořádkové pokuty. Z toho důvodu jim policejní orgán napadenými usneseními uložil pokutu v uvedené výši. 3. Proti těmto usnesením podaly stěžovatelky stížnost, kterou Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") zamítl. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelky měly být vyslechnuty k události, kterou viděly a vnímaly, a to jako svědkyně napadení poškozené. Stěžovatelky dle soudu upozornily na svou povinnost mlčenlivosti a nedaly policejnímu orgánu možnost, aby jim kladl otázky týkající se pouze samotného skutku. Dle soudu jim tak byly pokuty uloženy v souladu s ustanoveními trestního řádu poté, co na tuto možnost byly předem upozorněny. Bylo tak zřejmé, že vyslýchající je nechtěl vyslýchat k údajům o osobách, kterým poskytovaly sociální služby. Kdyby tomu tak bylo, byla by taková otázka poznamenána ve spise a v takovém případě by se mohly stěžovatelky dovolávat své zákonné povinnosti mlčenlivosti. II. Argumentace stěžovatelek 4. Stěžovatelky tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nepřihlédly dostatečně k jejich povinnosti mlčenlivosti zakotvené v § 100 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálních službách"). Podle ní jsou zaměstnanci poskytovatelů sociálních služeb povinni zachovávat mlčenlivost o údajích týkajících se osob, kterým jsou poskytovány sociální služby nebo příspěvek, které se při své činnosti dozvědí. K prolomení této mlčenlivosti může dojít na základě přání osoby, jejíž údaje jsou jejím předmětem, anebo s předchozím souhlasem soudce podle § 8 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Tento názor vyplývá i z metodiky Ministerstva práce a sociálních věcí a stanoviska Nejvyššího soudu. Podání vysvětlení pak nesmí orgán činný v trestním řízení žádat od toho, kdo je takovou mlčenlivostí vázán. V daném případě stěžovatelky předpokládaly, že nepodáním vysvětlení postupují podle uvedených předpisů. 5. Policejní orgán jim však dal na výběr mezi zachováním zákonem stanovené mlčenlivosti a omezením vlastnického práva uložením pořádkové pokuty. Takový postup je dle stěžovatelek v rozporu s Listinou i trestním řádem. Především policejní orgán nepostupoval v souladu se zásadou přiměřenosti, neboť sledovaného účelu mohl dosáhnout jiným, k právům stěžovatelek šetrnějším způsobem. Zbytečnost dané situace je navíc podtržena skutečností, že orgány činné v trestním řízení neměly souhlas poškozené k zahájení trestního stíhání podle § 163 trestního řádu. Tím, že policejní orgán nevyužil mírnějšího postupu, spočívajícího ve zbavení stěžovatelek jejich povinnosti mlčenlivosti soudem, a uložil jim namísto toho pořádkovou pokutu za to, že důsledně hájily zájmy svých klientů, porušil právo stěžovatelek na ochranu vlastnictví. 6. Stěžovatelky se dále ohrazují proti odůvodnění napadených rozhodnutí. Za nepravdivé označují tvrzení, že by odmítly podat vysvětlení "bez dostatečné omluvy". Zároveň považují za mylný názor policejního orgánu, že jejich mlčenlivost se nevztahovala k průběhu útoku na klientku sociálních služeb. Policejní orgán příliš restriktivně vykládá zákonný pojem "údaj", jestliže za něj považuje pouze identifikační údaje. Dle stěžovatelek je však nutné vykládat zákon šířeji, aby byl zachován smysl zákonné mlčenlivosti. Podstatné jsou všechny údaje, jejichž sdělením hrozí klientovi způsobení jakékoliv újmy. Údaje spojené s průběhem útoku jsou pak úzce spjaty s osobou napadené klientky. Výkladem policejního orgánu se tak stěžovatelky dostaly do situace, v níž nemohly vědět, která z hypotetických otázek by mohla ohrozit jejich povinnost mlčenlivosti. Tato skutečnost je pak ztížena tím, že po položení konkrétní otázky by se již stěžovatelky nemohly poradit s přítomnou advokátkou. Celá situace je o to víc zarážející, že policejní orgán měl možnost zbavit stěžovatelky povinnosti mlčenlivosti prostřednictvím soudního rozhodnutí. 7. Za nepřípustné pak stěžovatelky považují i závěry obvodního soudu. Zcela absurdní dle stěžovatelek je tvrzení, že měly znemožnit zahájení výslechu, když výslech zahajuje, provádí i ukončuje policejní orgán. Z úředních záznamů je zřejmé, že po upozornění na povinnost mlčenlivosti již policejní orgán nepoložil stěžovatelkám žádnou otázku, což nelze přičítat za vinu stěžovatelkám. Policejnímu orgánu v pokládání otázek nic nebránilo a sám pochybil, když žádnou otázku nevznesl. Stěžovatelkám je tak ze strany obvodního soudu fakticky vyčítáno, že upozornily policejní orgán na svou povinnost mlčenlivosti, které zatím nebyly zbaveny. Sdělit takové upozornění bylo však povinností stěžovatelek. Policejní orgán se v očích stěžovatelek s tímto upozorněním spokojil a výslech nepokračoval. Pokud se však domníval, že stěžovatelky v dané věci povinnost mlčenlivosti nemají, bylo jeho povinností ve výslechu pokračovat položením konkrétních otázek. Dále pak obvodní soud nepřípustně vyložil rozsah mlčenlivosti podobně restriktivně jako policejní orgán. 8. Dle stěžovatelek je nepřípustné, aby orgány činné v trestním řízení výkon svých povinností (zde zbavení mlčenlivosti soudem) nahrazovaly donucením v podobě pořádkových pokut, a tím vystavovaly subjekty ve slabším postavení riziku porušování jejich zákonných povinností. Vedle porušení uznávaných a obecně prospěšných zásad práce sociálních pracovníků dojde potvrzením správnosti napadených rozhodnutí k faktické nevykonatelnosti povinnosti jejich mlčenlivosti. Takový stav přitom dle stěžovatelek dopadne především na klienty sociálních služeb a jejich soukromí. Upřednostnění "silových" principů trestního řízení není v souladu s principy jeho šetrnosti k právům poškozených a zásadám restorativní justice. Orgány činné v trestním řízení by měly respektovat důležitou a zákonem podepřenou roli sociální práce pro poškozené a nejednat se sociálními pracovníky jako s osobami, které brání výkonu spravedlnosti, jestliže tomu tak zjevně není. Práce sociálních pracovníků v oblasti boje proti násilí přitom vyžaduje především navázání důvěry s klienty, což je náročný proces, který je však pouze branou k samotnému poradenství a získání pomoci. Pokud by došlo k prolomení mlčenlivosti, jako podstatného prvku pro navázání vztahu důvěry, bude důsledkem především snížení efektivity uvedenýc