III.ÚS 2680/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2680/24 ze dne 31. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Koláře, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, č. j. 23 Cdo 2111/2023-505, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. 2. 2023, č. j. 60 Co 244/2022-463, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 9. 2022, č. j. 38 C 24/2022-415, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a a) Ivany Koňaříkové a b) Josefa Koňaříka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Stěžovatel převedl kupní smlouvou do společného jmění vedlejších účastníků blíže specifikované nemovitosti a spoluvlastnické podíly na komunikaci, vodovodu, kanalizaci a veřejném osvětlení vybudovaným na uvedených pozemcích, a to včetně práva provést stavbu podle vypracované projektové dokumentace. V článku IV. bod 6 kupní smlouvy si strany sjednaly závazné parametry, které byli vedlejší účastníci povinni při realizaci stavby dodržet. Vedlejší účastníci podle stěžovatele podmínky kupní smlouvy nedodrželi, proto od ní odstoupil dopisy ze dne 20. 9. 2021, ze dne 13. 12. 2021 a ze dne 16. 8. 2022. 2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem dotčených pozemků a spoluvlastníkem výše uvedených podílů. 3. Okresní soud ve Zlíně ("okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem učiněná odstoupení od kupní smlouvy nevyvolala žádné právní následky. Všechna tato jednostranná právní jednání totiž okresní soud považoval za projev nepoctivého jednání stěžovatele (§ 6 o. z.), která ve svém důsledku tak představují zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.). Konstatoval, že právní poměry kupní smlouvou založené tak nadále trvají a žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. 4. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, ("krajský soud") nyní rovněž napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud shledal, že vedlejší účastníci neporušili kupní smlouvu podstatným způsobem, neboť nešlo o takové porušení povinností, o němž by strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala, poněvadž hlavní účel závazku byl naplněn. Krajský soud vysvětlil, že smyslem článku IV. bodu 6 kupní smlouvy o povinnosti dodržet závazné parametry je zejména zachování jednotného architektonického zpracování dané lokality, soukromí sousedů a výhledu vlastníků jednotlivých domů. Ke změně původní projektové dokumentace sice vedlejší účastníci přistoupili, avšak tyto změny jsou se sledovanými zájmy zcela v souladu, byť se od těchto parametrů v jednotlivých případech (nikoliv však podstatně) odchylovaly. Stěžovatel na druhou stranu již od počátku na zachování konceptu lokality jako jednotného architektonického celku rezignoval, přesto uzavíral s kupujícími včetně vedlejších účastníků kupní smlouvy, v nichž je pod smluvními pokutami zavazoval k dodržení sjednaných závazných parametrů. 5. Krajský soud současně upozornil, že okresní soud se měl zabývat tím, zda stěžovatel podmínky pro odstoupení od této kupní smlouvy ze zákonných důvodů splnil či nikoliv, neboť toto právo vyplývalo přímo ze zákona a nebylo možné mu je co do základu upřít postupem, který zvolil soud prvního stupně. 6. V řízení o dovolání se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Šlo o posouzení, zda je porušení povinnosti (nedodržení závazných parametrů při stavbě domu) prodlením vedlejších účastníků s plněním kupní smlouvy, které umožňuje stěžovateli odstoupit od smlouvy pro její nepodstatné porušení dle § 1978 o. z. Následně se zabýval i otázkou, zda se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, když se nezabýval "klíčovou" námitkou porušení závazných parametrů ve smyslu prodlení s plněním povinností vedlejších účastníků, a zda proto není jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. 7. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, nikoliv však důvodným, a proto je napadeným rozsudkem zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Konstatoval, že v projednávané věci byla stranami sjednána povinnost, při jejímž porušení prodlení s jejím splněním nenastává. Odstoupení od kupní smlouvy pro porušení smluvené povinnosti je tedy možné pouze podle § 2002 o. z., nikoliv § 1978 o. z. V tomto smyslu právní posouzení této otázky odvolacím soudem považoval dovolací soud za správné. 8. Nejvyšší soud nesouhlasil, že je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je totiž zřejmé, jakými úvahami se řídil, že se v něm vypořádal se všemi pro posouzení věci podstatnými námitkami stěžovatele včetně toho, že za rozhodnou právní úpravu odstoupení od kupní smlouvy považoval § 2002 o. z., nikoliv tedy stěžovatelem prosazovaný § 1978 o. z. Přezkoumatelnost rozsudku krajského soudu vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž byl stěžovatel schopen na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, své námitky směřuje do tří okruhů. Nejprve namítá, že každá instance založila své rozhodnutí na zcela jiných důvodech, čímž byl zbaven práva na revizi důvodů (a polemiku s nimi). V rozhodnutí obecných soudů dále stěžovatel spatřuje rovněž porušení principu autonomie vůle a principu pacta sunt servanda, které jako obecné právní principy požívají ochrany v rámci ochrany ústavního pořádku. V neposlední řadě také napadá rozhodnutí o nákladech řízení. 10. K prvnímu okruhu stěžovatel namítá, že krajský soud své závěry opřel o zcela nový argument, a proto se nemohl vůči předchozímu řešení nové otázky vymezit, nebo se naopak o ně opřít. Až vyhlášením rozsudku krajského soudu se dozvěděl důvody rozhodnutí, do právní moci tak již neměl procesní prostor s nimi polemizovat. Odvolací soud měl podle něho napadené rozhodnutí zrušit, aby otázky, které měl posoudit nalézací soud, tento soud skutečně posoudil a kvalifikoval a následně mohl být tento postup přezkoumán. 11. V dovolání pak stěžovatel uvedl, že protistrana je v prodlení svých povinností a jde o podstatné porušení smlouvy, které naplňuje i objektivní znaky podstatného porušení. Nejvyšší soud nevyřešil spor mezi právním názorem stěžovatele a odvolacího soudu, ale dalším novým právním posouzením posunul věc mimo argumentační prostor soudu prvního stupně i argumentaci odvolacího soudu. Stěžovatel byl tímto způsobem opakovaně zbaven možnosti reálné procesní polemiky, protože každá vyšší procesní instance posunula věc do jiného kontextu právního posouzení. 12. Ze sporu se vytratila jeho podstata, kterou je porušení právní povinnosti ze strany vedlejších účastníků řízení. O tomto porušení věcně mezi soudy nikdo nepochybuje, ale všechny soudy (každý zcela jinak) hledaly cesty, jak se vyhnout věcnému rozhodnutí o jeho nápravě. 13. K druhému okruhu námitek stěžovatel uvádí, že v nyní souzené věci žádný ze tří soudů neměl sebemenší pochybnost, že vedlejší účastníci porušili své povinnosti, ke kterým se svobodně zavázali, které byly pro stěžovatele naprosto klíčové a u nichž je zjevné, že kdyby stěžovatel předjímal jejich porušení, takovou smlouvu by vůbec neuzavřel. 14. Pokud vedlejší účastníci přistoupili na podmínky kupní smlouvy, měli jimi být vázáni a v případě porušení měli nést legitimně riziko odstoupení do smlouvy. Stěžovatel upozorňuje, že samotný závazek nikdo nezpochybnil, a důvody, pro které byl uplatněný nárok odepřen, se vždy míjely s podstatou zájmu, práva a nároku, která stěžovatel uplatnil. Obecné soudy stěžovateli odepřely skrze vlastní úkony zavazovat prostřednictvím převáděného vlastnictví jiné osoby a stěžují mu výkon jeho vlastnického práva, protože mu odepřely jediný nástroj regulace podoby okolí. 15. K rozhodování o nákladech řízení stěžovatel namítá, že soudy vzaly za základ majetkové hodnoty sporu pro určení tarifní hodnoty úkonu hodnotu nemovitostí, jakou měly ke konci vedení sporu, tedy po postavení stavby. Z podstaty věci je zřejmé, že postavený dům s parcelou má vyšší hodnotu než samotná parcela. Předvídatelnost rozhodnutí o nákladech lze odvodit z hodnoty, která je objektivně dána na začátku sporu. Pokud soudy do určení hodnoty zahrnou i vývoj, který nemohl účastník, jenž nakonec nese nákladovou povinnost, předjímat či ovlivnit, vytváří ve výsledku svého rozhodnutí dopad, který je nepře