III.ÚS 2762/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2762/25 ze dne 8. 1. 2026 Nezohlednění ve lhůtě podaného doplnění dovolání při posuzování náležitostí dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů: Alla Yanovskaya a Ing. Viacheslav Yanovskiy, zastoupených Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou, sídlem Pod Strání 1262/8, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2025 č. j. 33 Cdo 1483/2025-227, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 26 Co 255/2024-136 ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2025 č. j. 26 Co 255/2024-178 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2025 č. j. 26 Co 255/2024-193 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. června 2024 č. j. 10 C 146/2023-108, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Y&T Luxury Property Prague Czech Republic, s. r. o., sídlem Maiselova 59/5, Praha 1 - Josefov, zastoupené JUDr. Lucií Poliakovou, advokátkou, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2025 č. j. 33 Cdo 1483/2025-227 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2025 č. j. 33 Cdo 1483/2025-227 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, a to pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 146/2023 se podává, že tento soud napadeným rozsudkem (z titulu smluvní pokuty) uložil stěžovatelům zaplatit vedlejší účastnici částku 3 356 000 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení ve výši 341 326,10 Kč. 3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni vedlejší účastnici zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 53 336,80 Kč. Tento rozsudek, jenž neobsahoval poučení o lhůtě k podání dovolání, byl stěžovatelům prostřednictvím jejich právní zástupkyně Mgr. Ing. Kateřiny Melichové doručen dne 19. 12. 2024. Ta dne 27. 12. 2024 upozornila krajský soud na nekompletní poučení a požádala o opravu tohoto rozsudku. Krajský soud usnesením ze dne 15. 1. 2025 č. j. 26 Co 255/2024-178 tuto chybu opravil, uvedl však k podání dovolání nesprávnou (třicetidenní) lhůtu. Právní zástupkyně stěžovatelů dne 3. 2. 2025 znovu požádala krajský soud o opravu s tím, že lhůta k podání dovolání činí dva měsíce, načež krajský soud předchozí opravné usnesení opravil usnesením ze dne 12. 2. 2025 č. j. 26 Co 255/2024-193. Toto usnesení bylo stěžovatelům doručeno 26. 2. 2025. Předtím, již dne 19. 2. 2025, stěžovatelé podali dovolání, které doplnili dne 19. 3. 2025. 4. Podané dovolání však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") odmítl, protože trpělo vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dále uložil stěžovatelům zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 26 849,90 Kč. 5. V odůvodnění uvedl, že dovolatel je povinen uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), tj. vymezit, která z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněná. Stěžovatelé této povinnosti nedostáli, neboť uvedli jen, že závěr krajského soudu je v rozporu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, takže nebylo zřejmé, jaký konkrétní závěr (krajského soudu) mají na mysli (pouze ocitovali pasáž z jeho odůvodnění), a také neformulovali žádnou právní otázku, a nelze ji ani vyvodit z obsahu podaného dovolání či z citací rozhodnutí v něm uvedených. K tomu dodal, že přípustnost dovolání nelze dovodit ani z tvrzení, že "koncentrační zásada byla prolomena", ani z výtky, že "se odvolací soud nezabýval argumentací obsaženou v odvolání a nepovažoval za nutné provést jakékoliv další důkazy". Dále Nejvyšší soud konstatoval, že k doplnění dovolání podáním ze dne 19. 3. 2025 nepřihlédl, protože bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání (§ 240 odst. 1 věta první, odst. 2 věta první o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé uvádějí, že vzhledem k opakovanému neúplnému poučení ze strany krajského soudu činila lhůta k podání dovolání tři měsíce, a proto je závěr Nejvyššího soudu, podle kterého bylo doplnění dovolání podáno po uplynutí lhůty k dovolání, chybný. 7. Dále stěžovatelé citují z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a namítají, že krajský soud explicitně upozornili, že v něm obsažený závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Tvrdí, že došlo k prolomení koncentrační zásady, když ve smyslu § 119a o. s. ř. navrhovali další důkazy, a dále namítají, že žádnou svou smluvní povinnost neporušili. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek již k dispozici neměli. IV. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení 9. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a vedlejší účastnici řízení. Z důvodu dílčí "neprojednatelnosti" (viz sub 22) ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu a okresnímu soudu nezasílal. 10. Nejvyšší soud odmítá, že by ústavní práva stěžovatelů byla porušena, protože dovolání neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. 11. Vedlejší účastnice má za to, že stěžovatelé doplněním ze dne 19. 3. 2025 nedostatky dovolání neodstranili, neboť pouze zopakovali svou právní argumentaci ohledně neopodstatněnosti nároku, a rozvedli skutkové okolnosti případu. I kdyby tak Nejvyšší soud k tomuto podání přihlédl, byl by podle jejího názoru výsledek dovolacího řízení stejný. Poukazuje i na to, že v době podání dovolání (19. 2. 2025) byla zjevná chyba v poučení napravena, takže bylo předvídatelné, že dovolací lhůta činí 2 měsíce, což potvrzuje i skutečnost, že dovolání bylo podáno poslední den lhůty. Dodává, že stěžovatelé měli dovolání doplnit především o povinné náležitosti, a to nejpozději do uplynutí dovolací lhůty, přičemž včasnému podání nic nebránilo. 12. Jde-li o napadené rozsudky soudů nižších stupňů, vedlejší účastnice označuje ústavní stížnost za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a upozorňuje na to, že postrádá ústavněprávní rovinu. V. Replika stěžovatelů 13. Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovatelům k případné replice. V ní stěžovatelé k vyjádření Nejvyššího soudu uvádějí, že opravná rozhodnutí byla vydána až po lhůtě k podání dovolání - první opravné usnesení bylo doručeno 3. 2. 2025 a druhé 26. 2. 2025, a bylo-li první vadné, nemohlo naplnit předpoklady § 164 o. s. ř. Lhůta k podání dovolání tak byla tříměsíční (§ 240 odst. 3 o. s. ř.). Současně poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N 70/85 SbNU 247) a na obsah dovolání (ze dne 19. 2. 2025), z něhož má být patrno, že v něm předpoklady přípustnosti dovolání uvedli. Podání ze dne 19. 3. 2025 podle stěžovatelů obsahovalo "z důvodu opatrnosti" konkretizaci, resp. doplnění odůvodnění přípustnosti a důvodnosti dovolání, nicméně mají za to, že "podmínky přípustnosti byly splněny" samotným podáním ze dne 19. 2. 2025, tj. v dvouměsíční lhůtě. V souvislosti s vyjádřením vedlejší účastnice stěžovatelé poukazují na listinné důkazy, které z o