III.ÚS 2766/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2766/18 ze dne 30. 9. 2019 Kauza H-system   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) obchodní korporace Stavební bytové družstvo Svatopluk, družstvo, sídlem Velvarská 100, Horoměřice, 2) Petra Jišky, 3) Miroslava Pidrmana, 4) Mileny Drdácké, 5) Richarda Stadlera, 6) Hany Denkové, 7) Mgr. Renaty Vašinové, 8) Ing. Juraje Beníka, 9) Ing. Jiřího Janouše, 10) Martina Sitara, 11) Petra Hýblera, 12) Tomáše Tomšeje, 13) Jiřího Kašpara, 14) Mojmíra Doubka, 15) Štefana Michalíka, 16) Ing. Petra Brandejse, 17) Mgr. Hany Kindlové, 18) Ing. Pavla Záhoříka, 19) Jarmily Záhoříkové, 20) Jitky Mráčkové, 21) MUDr. Moniky Němcové a 22) Jany Janákové, všech zastoupených Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, sídlem Čechyňská 16, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 29 Cdo 4470/2015-682, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Josefa Monsporta, sídlem Vladislavova 1747/16, Praha 1 - Nové Město, správce konkursní podstaty úpadce - obchodní společnosti H-SYSTEM, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného Mgr. Janou Mrázovou, advokátkou, sídlem, Vladislavova 1747/16, Praha 1 - Nové Město, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny, právo na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž bylo zasaženo do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Vedlejší účastník řízení se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal vůči prvnímu stěžovateli (žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk) za účasti dalších 32 fyzických osob (označených v záhlaví rozsudku městského soudu) na straně prvního stěžovatele (někteří z nich podávají tuto ústavní stížnost, přičemž jsou označeni jako stěžovatelé č. 2 - 22, popř. také jako nájemci), vyklizení a předání nemovitostí (8 bytových domů postavených na stavebních parcelách) blíže specifikovaných v tomto výroku (dále též "bytové domy", "předmětné bytové domy", "předmětné stavební parcely" či souhrnně "předmětné nemovitosti"). Poté, co Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") první dva rozsudky městského soudu zrušil, městský soud v pořadí třetím rozsudkem ze dne 8. 1. 2015 č. j. 51 Cm 97/2001-560 ve výroku I. zamítl žalobu vedlejšího účastníka řízení, a to především pro absenci pasivní legitimace prvního stěžovatele. Výrokem II. uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost nahradit prvnímu stěžovateli náklady řízení ve výši 481 530 Kč. 3. K odvolání vedlejšího účastníka řízení vrchní soud rozsudkem ze dne 4. 6. 2015 č. j. 11 Cmo 7/2015-624 rozhodnutí městského soudu potvrdil (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost zaplatit prvnímu stěžovateli a vedlejším účastníkům vystupujícím v tomto řízení na jeho straně náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud, přestože nesouhlasil se závěrem městského soudu, podle něhož nebyl první stěžovatel ve sporu pasivně legitimován, vedlejšímu účastníkovi řízení, jako vlastníkovi, přiznal právo na ochranu podle § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva zasahuje, která spočívá zejména v možnosti domáhat se vyklizení nemovitosti. Dospěl však k závěru, že žalobě nelze vyhovět z důvodů uvedených v § 3 odst. 1 obč. zák., a to se zřetelem ke všem výjimečným okolnostem tohoto případu. Dobrou víru prvního stěžovatele a vedlejších účastníků na jeho straně, jejichž postavení bylo odvozováno z titulu uzavřených nájemních smluv (později prohlášených za neúčinné právní úkony), jakož i jejich legitimní očekávání na převod dostavěných bytových domů, odvozoval vrchní soud z jednotlivých v průběhu řízení prokázaných skutečností (zejména z příslibu z roku 1999 a ujištění předchozího správce konkursní podstaty úpadce JUDr. Karla Kudláčka o možnosti dostavby bytových domů a o jejich následném prodeji prvnímu stěžovateli a potažmo i vedlejším účastníkům na jeho straně). Vrchní soud konstatoval, že bez ohledu na to, že bytové domy nebyly vyloučeny z konkursní podstaty, je silnější právo se zřetelem ke všem okolnostem na straně prvního stěžovatele s tím, že žalobu na vyklizení nemovitostí lze zamítnout v situaci, kdy by se vyklizení nemovitostí v současné situaci jevilo nepřiměřeně tvrdým. 4. K následnému dovolání vedlejšího účastníka řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 29 Cdo 4470/2015-682 změnil rozsudek vrchního soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé v tom smyslu, že rozsudek městského soudu ze dne 8. 1. 2015 č. j. 51 Cm 97/2001-560 se mění ve výroku ve věci samé tak, že první stěžovatel je povinen předmětné nemovitosti do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí vyklidit a vyklizené předat vedlejšímu účastníkovi řízení. Ve zbývajícím rozsahu, tedy ve výrocích o nákladech řízení rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší soud v prvé řadě nesouhlasil s vrchním soudem, že v řízení, v němž oba soudy rozhodly o vindikační žalobě již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (rozsudek městského soudu ze dne 8. 1. 2015 a rozsudek vrchního soudu ze dne 4. 6. 2015), se nadále uplatní dosavadní obč. zák. Naopak dovodil, že občanským zákoníkem se řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby, pročež byla předmětem jeho dalšího posuzování úprava obsažená v § 2 odst. 3 a § 1040 odst. 1 občanského zákoníku. V této souvislosti konstatoval, že pro účely posouzení, zda použití právního předpisu je v rozporu s dobrými mravy, jsou při výkladu § 2 odst. 3 občanského zákoníku plně uplatnitelné judikaturně ustálené závěry k výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na dobré mravy shrnuté v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013 (R 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), které jsou určující i pro tuto věc. Naopak úvaha městského soudu o přímém použití § 3 odst. 2 občanského zákoníku na příslib daný v roce 1999 správná nebyla. 6. Nejvyšší soud v rozhodnutí zohlednil především poměry dané věci, zejména povahu vylučovací žaloby a význam rozhodnutí o ní, přičemž vyšel z toho, že vlastnictví úpadce k předmětným stavebním parcelám nebylo mezi účastníky řízení sporné a spor o vlastnictví bytových domů vedený mezi účastníky u městského soudu (pod sp. zn. 58 Cm 49/2003) v rámci řízení o jejich vyloučení z konkursní podstaty, skončil pravomocně v říjnu 2008 zamítnutím vylučovací žaloby (viz rozsudek městského soudu ze dne 6. 9. 2007 č. j. 58 Cm 49/2003-244 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 1. 10. 2008 č. j. 13 Cmo 523/2007-270) ohledně předmětných bytových domů (proto, že jejich vlastníkem je úpadce). Od října 2008 tedy nebylo žádných pochyb o tom, že příslušnost bytových domů ke konkursní podstatě úpadce již nelze účinně zpochybnit a že vedlejší účastník řízení (správce konkursní podstaty úpadce) má nejen právo, nýbrž i povinnost bytové domy zpeněžit za co nejvýhodnější cenu tak, aby naplnil [v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání")] cíl konkursu, jímž je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání. Pro účely použití § 3 odst. 1 obč. zák., resp. § 2 odst. 3 občanského zákoníku, tedy skutečnost, že řízení o vylučovací žalobě pravomocně skončilo až 24. 10. 2008, nelze hodnotit ve prospěch prvního stěžovatele. Naopak tím, že první stěžovatel v rozporu se zákazem tehdy již výslovně vyjádřeným v § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání po téměř dvou letech od podání žaloby v této věci a po několika letech poté, co nastaly účinky soupisu bytových domů do konkursní podstaty úpadce, s nimi disponoval bez souhlasu správce konkursní podstaty úpadce [tak, že v období ledna až července 2003 uzavíral (i) s vedlejšími účastníky na straně prvního stěžovatele nájemní smlouvy k bytům nacházejícím se v bytových domech, podle kterých měl od nájemců sám (pro sebe) inkasovat též nájemné], postupov