III.ÚS 287/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 287/22 ze dne 22. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 25 Cdo 1029/2021-359, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. srpna 2020 č. j. 35 Co 182/2019-216 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. května 2019 č. j. 29 C 250/2016-167, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Jiřího Hübsche, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a rovněž byl porušen čl. 4 odst. 4 Listiny stanovující meze omezení základních práv. 2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejším účastníkovi řízení (druhý žalovaný) a obchodní společnosti ZANAP Liberec, s. r. o. (první žalovaná) domáhal vydání v žalobě specifikovaných věcí (zejména kuchyňského vybavení) a eventuálně zaplacení částky 131 738 Kč pro případ nemožnosti vydání těchto věcí. 3. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 č. j. 35 Co 182/2019-216 žalobu vůči oběma žalovaným zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník řízení jako zaměstnanec první žalované dne 13. 10. 2015 za asistence stěžovatele demontoval kuchyňské zařízení ve stravovacím zařízení provozovaném stěžovatelem a spolu s dalším vybavením je odvezl vozem první žalované a vyložil v jejím sídle. Protože stěžovatel neprokázal, že by s první žalovanou nebo s vedlejším účastníkem řízení uzavřel jakoukoliv dohodu o převzetí a úschově zařízení, nemá podle okresního soudu proti žádnému ze žalovaných nárok na vydání dobrovolně předaných věcí podle § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen "obč. zák."), ani na náhradu škody podle § 2913 obč. zák. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 8. 2020 č. j. 35 Co 182/2019-216 potvrdil rozsudek okresního soudu v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba proti vedlejšímu účastníkovi řízení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky (výrok I.). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení (výrok II.). Krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu v části výroku, kterou byla zamítnuta žaloba proti první žalované, a ve výroku, jímž bylo vůči ní rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III.). Krajský soud vyložil, že vedlejší účastník řízení odvezl věci ve spolupráci se stěžovatelem a učinil tak jako zaměstnanec první žalované při plnění pracovních úkolů, proto i pokud by tím způsobil škodu, odpovídá za ni podle § 2914 obč. zák. pouze první žalovaná, která jej ke své činnosti použila. Zamítnutí žaloby vůči první žalované považoval krajský soud za předčasné, neboť stěžovatel nebyl náležitě poučen o své důkazní povinnosti a následcích jejího nesplnění ohledně okolností uzavření smlouvy o úschově věcí u první žalované, z níž dovozuje svůj nárok. 5. Následné dovolání stěžovatele, které směřovalo proti potvrzující části rozsudku krajského soudu, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2021 č. j. 25 Cdo 1029/2021-359 jako nedůvodné zamítl. Dovolání bylo přípustné pro zodpovězení dosud Nejvyšším soudem nevyřešené otázky hmotného práva, zda poškozený má podle § 2914 obč. zák. proti zaměstnanci právo na náhradu škody, kterou způsobil při plnění pracovních úkolů jako pomocník svého zaměstnavatele. Nejvyšší soud provedl jazykový, systematický, historický, srovnávací i teleologický výklad § 2914 obč. zák. a dovodil že, "[Z]e zákonné definice závislé práce je zřejmá zjevná navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí. Jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil." Vyšel-li krajský soud ze zjištění, že vedlejší účastník řízení odvezl věci stěžovatele právě při výkonu pracovněprávních povinností pro první žalovanou, byl jeho závěr věcně správný. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká nedostatečné a nepřesvědčivé odůvodnění jejich rozhodnutí, neboť v nich schází provedení testu ústavnosti zásahu do práva na ochranu majetku. Zpochybňuje řešení zvolené Nejvyšším soudem, který jako hlavní argument pro závěr o neodpovědnosti vedlejšího účastníka řízení uvedl zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance projevující se v jeho omezené odpovědnosti, avšak nezhodnotil již situaci, do níž se dostává poškozený, zejména v případě platební neschopnosti či neochoty zaměstnavatele plnit za škodu. Podle stěžovatele Nejvyšší soud nepoměřoval při dotváření práva základní právo poškozeného na ochranu majetku a náhradu škody se zásadou ochrany zaměstnance vyplývající ze zákoníku práce. Nesouhlasí ani s další argumentací Nejvyššího soudu, že se zaměstnanci nepodílejí na tvorbě vůle svého zaměstnavatele, která v tomto případě není přiléhavá, neboť vedlejší účastník řízení se zjevně dopustil excesu, když neplnil úkoly a pokyny zaměstnavatele. Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení práva na legitimní očekávání na zaplacení náhrady škody přímým škůdcem. Dále namítá, že byl porušen princip proporcionality při výkladu právní normy v neprospěch jeho základních práv jako poškozeného oproti subjektivním právům zaměstnance (vedlejšího účastníka řízení). Nejvyšším soudem zvolený způsob výkladu právní normy je v rozporu i s testem racionality. Obecné soudy rovněž neposkytly stěžovateli jako poškozenému právo na soudní ochranu před škůdcem (nerespektovaly § 2910 ve spojení s § 2900 obč. zák., jakož i s § 2944 obč. zák.). Rozsudek Nejvyššího soudu se stěžovateli jeví jako extrémně nespravedlivý z důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Domnívá se, že účelu nového občanského zákoníku i mezinárodním a unijním trendům posilujícím práva slabší strany (poškozeného) by odpovídalo řešení, podle něhož by pomocník (bez ohledu na případnou odpovědnost principála) odpovídal poškozenému přímo na základě § 2910 obč. zák. Vyslovuje přesvědčení, že úprava nového občanského zákoníku (na rozdíl od § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, který přímou odpovědnost zaměstnance výslovně vylučoval) umožňuje přímou odpovědnost pomocníka (zaměstnance). Výklad provedený Nejvyšším soudem je podle stěžovatele nepřesvědčivý. Nejvyšší soud pominul ústavněprávní rovinu případu a porušil základní právo stěžovatele zaručené v čl. 11 Listiny. Taktéž postupoval formalisticky a užil neproporcionální výklad práva. Vyloučením vedlejšího účastníka řízení z dalšího řízení, když žaloba vůči němu byla zamítnuta z důvodu jeho neodpovědnosti za škodu, bylo zasaženo i do práva na soudní ochranu a byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, neboť stěžovateli nebylo umožněno ukončit řádně dokazování. V této souvislosti namítá i nedostatek poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předesílá, že není součástí sou