III.ÚS 2917/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2917/10 ze dne 23. 2. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2010 č. j. 25 Cdo 5071/2008-155, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2007 č. j. 20 Co 245/2007-128 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 1. 2007 č. j. 22 C 84/2006-107, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností ze dne 6. 10. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále pak mělo být porušeno jeho právo vlastnit a užívat majetek podle čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a porušeno mělo být i ustanovení čl. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen "obvodní soud") byla podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu financí na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, Policie České republiky a Krajského soudu v Hradci Králové v souvislosti s konkursní věcí úpadce RASTRA AG-CZ, a. s. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání a současně namítl podjatost soudkyně obvodního soudu Mgr. Aleny Huňáčkové, avšak Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") ve shora označeném usnesení rozhodl, že uvedená soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí v dané věci a že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. Proti usnesení odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, a to usnesením rovněž shora označeným. II. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že nerespektovaly Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, vyhlášenou pod č. 33/1997 Sb., Trestněprávní úmluvu o korupci, vyhlášenou pod č. 70/2002 Sb. m. s., a Občanskoprávní úmluvu o korupci, vyhlášenou pod č. 3/2004 Sb. m. s., přičemž poukazuje na skutečnosti, které mají demonstrovat korupci, příp. praní špinavých peněz. Má jimi být jednak "konzumace" jeho majetku - podniku "extrémně ziskového" úpadce RASTRA AG-CZ, a. s., "k úhradě nákladů obvinění stěžovatele a tvorby podvrhů důkazů k nezákonnému trestnímu stíhání stěžovatele", jež skončilo zprošťujícím rozhodnutím, a jednak nezákonné konkursní řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000, které mělo být zneužito k bezdůvodnému obohacení z užívání jeho majetku (se škodou ve výši několika miliard korun) a k legalizaci nezákonného trestního stíhání. Dále stěžovatel tvrdí, že byl zbaven svého práva na spravedlivý proces, přičemž cituje z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a namítá, že tento soud zaměňuje "neurčitost a nesrozumitelnost" žaloby za "těžkou pochopitelnost". Dle stěžovatele důkazy "těžko pochopitelných tvrzení" (tj. "skutků, které mají být předmětem řízení") byly v souvislosti s totožným kauzálním nexem (prý vždy jím prezentovaným) "provedeny jako nesporné" v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 26 C 32/2004 a sp. zn. 15 C 2/2008, kde ani uvedený soud, ani žalovaný stát "nevznesl dotaz na neurčitost a nesrozumitelnost tvrzených a prokazovaných skutků". Pokud Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení sp. zn. 26 C 32/2004 danou otázku jako "prejudiciální" již vyřešil, mělo prý u stěžovatele vzniknout "legitimní očekávání" (zřejmě v tom ohledu), že stejně budou postupovat obecné soudy i v dalších případech [v této souvislosti se stěžovatel dovolává nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07 ze dne 10. 7. 2008 (N 130/50 SbNU 139) a sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277)]. V údajné neschopnosti obecných soudů vidět v nesporném, určitém a srozumitelném konstatování "velmi ziskového úpadce ... s cca 480 milionů korun" skutek, který vylučuje zákonnost konkursního řízení, ve kterém byla legitimizována a realizována konzumace majetku stěžovatele jako nákladu k usvědčení stěžovatele v nezákonném trestním stíhání (což má být patrně "důkazem kauzálního nexu poškození stěžovatele"), stěžovatel považuje za upření práva na spravedlivý proces s tím, že "neurčitost a nesrozumitelnost byla vyvrácena v mnoha souvisejících řízeních". Žalovaná svým vyjádřením ze dne 29. 6. 2006 ve věci škody PREFA MAJETKOVÁ, a. s., prý potvrzuje vůli orgánů státu dokonat útok na jeho vlastnická práva a dokonat jednání v rozporu se závazkem podle čl. 14 Trestněprávní úmluvy o korupci. Stěžovatel polemizuje se závěrem obsaženým v tomto vyjádření, že zisk z titulu prodeje obligací byl v roce 1998 zdanitelným příjmem společnosti RASTRA AG-CZ, a. s. Tvrdí, že žádná Finančním úřadem v Pardubicích deklarovaná daňová povinnost nevznikla a že to má být důkazem spolčení k útoku na jeho práva. Prodlevy v řízení a odmítnutí práva stěžovateli jako žalobci na spravedlivé řízení je třeba pokládat za trestný čin podle čl. 15 Trestněprávní úmluvy o korupci. Na základě čl. 10 Ústavy měly soudy - dle principu lex superior derogat legi inferiori - zákony interpretovat v souladu s výše uvedenými úmluvami. Stěžovatel se dovolává také judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 370/2002, 30 Cdo 134/2008, 30 Cdo 302/2008, 32 Odo 1414/2006, 22 Cdo 4457/2007) s tím, že všechny žalobu presentované skutky nebo poukazy "na absenci ze zákona povinných skutků" splňují požadavky z této judikatury plynoucí a souvisejí s porušením jeho (hmotných) práv. Obecné soudy dle stěžovatele měly proto postupovat v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 456/2000 ze dne 13. 2. 2001 (N 28/21 SbNU 245), v němž je vysloven zákaz zabývat se při posuzování náležitostí žaloby jejím souladem s hmotným právem, upřeno mu prý bylo právo ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel poukazuje rovněž na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1244/2008, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval otázkou příčinné souvislosti. V návaznosti na to stěžovatel upozorňuje na skutky, které Nejvyšší soud v napadeném rozsudku sám konstatoval, přičemž tvrdí, že pokud by některý z těchto skutků nenastal, ke škodě by nedošlo, a že tím Nejvyšší soud potvrdil, že žaloba je zcela určitá a srozumitelná. Připouští, že se dopustil určité neurčitosti a nesrozumitelnosti, když zaměnil "nezákonné skutky" za "nezákonné jevy", v tomto ohledu měl být nalézacím soudem poučen, jak se vyjádřil Městský soud v Praze v usneseních ze dne 25. 2. 2010 č. j. 53 Co 540/2009-120 a ze dne 31. 5. 2010 sp. zn. 53 Co 8/2010, vydaných ve věci jeho žaloby, resp. žaloby PREFA MAJETKOVÁ, a. s., proti České republice - Ministerstvu financí. Odvolací ani dovolací soud se absencí poučení nezabývaly, čímž posuzování navrhovaných skutků a důkazů neproběhlo v souladu s § 132 o. s. ř. a judikaturou Ústavního soudu, dle které jsou obecné soudy povinny vypořádat se se vším, co v řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí. Nejvyššímu soudu stěžovatel taktéž vytýká, že připustil, aby nalézací soudy odmítaly žaloby za "multikauzální škody", ač takové případy přímo předpokládá ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Obecné soudy měly ignorovat nesprávný úřední postup orgánů státu, které mu nikdy neposkytly ochranu, jde-li o jeho právo pokojně užívat majetek a také o právo na zachování dobré pověsti, lidské důstojnosti a osobní cti, když postupovaly v rozporu s § 2 odst. 1 písm. a) tehdy platného zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a § 2 odst. 4 a § 46 trestního řádu. To je třeba považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a to v podobě "jiné nečinnosti státního orgánu", jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001 sp. zn. 25 Cdo 38/2004, přičemž odpovědnost státu je zdůrazněna Občanskoprávní úmluvou o korupci. Stát však neučinil nic k zabránění korupčního jednání a konzumace bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve zcizení aktiv RASTRA AG-CZ, a. s., prostřednictvím třetích osob, které Krajský soud v Hradci Králové vedl "bez právního d