III.ÚS 2937/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2937/20 ze dne 18. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Pavla Bratránka, 2) Petra Bratránka a 3) TAARTRADE spol. s r. o., se sídlem Měšice 557, všichni zastoupeni Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem Pod Tržním náměstím 612/6, Tábor, směřující proti usnesení ministra dopravy ze dne 16. 6. 2020, č. j. 22/2020-510-RK/3, a rozhodnutí ministra dopravy ze dne 10. 9. 2020, č. j. 32/2020-510-RK/3, za účasti Ministerstva dopravy, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podanou dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní principy rovnosti dle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává následující. Stěžovatelé jsou jako vyvlastňovaní účastníky vyvlastňovacího řízení vedeného o žádosti vyvlastnitele Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "ŘSD"). V tomto vyvlastňovacím řízení stěžovatelé nejprve uspěli, když Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 30. 3. 2020, č. j. KUJCK 18097/2020, žádost ŘSD o vyvlastnění zamítl s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky pro vyvlastnění. Proti tomuto rozhodnutí se ŘSD odvolalo k Ministerstvu dopravy. Stěžovatelé se k tomuto odvolání vyjádřili a v rámci tohoto vyjádření vznesli námitku systémové podjatosti Ministerstva dopravy jako odvolacího správního orgánu v řízení o vyvlastnění. Podstatou této námitky je fakt, že mezi ŘSD jako vyvlastnitelem a Ministerstvem dopravy, tj. zřizovatelem ŘSD, je příliš úzké propojení, kdy oba subjekty vede jediná fyzická osoba - ministr dopravy. O námitce systémové podjatosti rozhodl podle § 14 odst. 5 ve spojení s § 178 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř.") ministr dopravy nyní ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 16. 6. 2020, č. j. 22/2020-510-RK/3, tak, že námitka systémové podjatosti byla zamítnuta a zaměstnanci (v rozhodnutí konkrétně specifikovaní) oddělení odvolacích řízení k liniovým stavbám Ministerstva dopravy nejsou ve věci podjatí. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé k ministrovi dopravy rozklad. Aniž by bylo o tomto rozkladu rozhodnuto, Ministerstvo dopravy mezitím rozhodlo o odvolání ŘSD proti meritornímu prvoinstančnímu rozhodnutí krajského úřadu (viz výše) tak, že rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla krajskému úřadu vrácena zpět k dalšímu řízení. Posléze ministr dopravy na základě návrhu rozkladové komise rozhodl nyní ústavní stížnosti rovněž napadeným rozhodnutím ze dne 10. 9. 2020, č. j. 32/2020-510-RK/3, ve vztahu k námitce systémové podjatosti tak, že tento rozklad byl podle § 152 odst. 6 písm. b) s. ř. s přihlédnutím k § 152 odst. 5 s. ř. podle § 90 odst. 5 s. ř. zamítnut a napadené usnesení ministra dopravy ze dne 16. 6. 2020, č. j. 22/2020-510-RK/3 bylo potvrzeno. V souhrnu lze tedy uzavřít, že ústavní stížnost stěžovatelů se nevztahuje k samotnému meritu vyvlastňovacího řízení, nýbrž toliko k rozhodování o námitce o systémové podjatosti Ministerstva dopravy. 3. Stěžovatelé jsou si vědomi, že ústavní stížností napadají pouze rozhodnutí, kterými se upravuje postup správního orgánu o vedení správního řízení, a za těchto okolností většinou dospěje Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti takové ústavní stížnosti. Jsou však přesvědčeni, že v jejich případě hrozí nepřípustná a nezhojitelná újma ve formě zásahu do jejich vlastnického práva ve formě vyvlastnění a současně jim již vznikla újma, která doposud nebyla zhojena, když byl činností stavebníka (ŘSD) stěžovatelům odňat přístup k jejich nemovitostem. V důsledku tohoto nezákonného postupu ŘSD bylo sice soudním rozhodnutím zrušeno stavební povolení, avšak stavebník dosud nezřídil sjezd k nemovitostem stěžovatelů a ani je neodškodnil. Přesto bylo ze strany ŘSD zahájeno vůči stěžovatelům vyvlastňovací řízení o odnětí práva odpovídajícího věcnému břemeni, popř. odnětí vlastnického práva k nemovitostem, ke kterým jejich vlastníci - stěžovatelé - realizací předmětné stavby pozbydou jediného možného přístupu. Zákonnost samotného vyvlastňovacího řízení je tak sama o sobě sporná. ŘSD se prý návrhem na vyvlastnění pouze snaží zhojit svůj předchozí nezákonný postup. Stěžovatelé namítají, že vyvlastnění pro realizaci stavby dálnice D3 není nikterak nezbytné a stavbě jejich pozemky nijak nepřekážejí. Naopak, vlastnické právo lze stěžovatelům ponechat, avšak za podmínky, že jim bude stavebníkem zřízen náhradní přístup (příjezd) k jejich nemovitostem. Přesto v důsledku vyvlastňovacího řízení stěžovatelé čelí hrozbě, že budou muset své podniky z nemovitosti vystěhovat, podnikání dočasně přerušit, a to aniž by bylo rozhodnuto o jejich náhradě (viz § 4a zákona č. 416/2009 Sb.). Stěžovatelé závěrem zdůrazňují, že nemají ve vyvlastňovacím řízení garantován rovný přístup, neboť vyvlastnitel - tj. ŘSD a Ministerstvo dopravy (zřizovatel vyvlastnitele) jsou ve vzájemném vztahu nadřízenosti a podřízenosti, což logicky vede k nežádoucímu střetu zájmů v neprospěch stěžovatelů jako vyvlastňovaných. Platné právní předpisy však neupravují postup pro přenesení příslušnosti v takovém případě na jiný orgán v případech rozhodování o vyvlastňovacích řízeních. Tuto argumentaci ostatně vznesli právě v námitce systémové podjatosti. 4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní podmínky řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě však shledal, že tomu tak není. 5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím teprve po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci. 6. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou. 7. V předmětném případě nastala situace, kdy stěžovatelé brojí proti rozhodnutím o zamítnutí jejich námitky o systémové podjatosti Ministerstva dopravy, resp. všech úředních osob v zaměstnaneckém nebo služebním poměru k ministerstvu, které ve vyvlastňovacím řízení vystupuje v pozici odvolacího správního orgánu a současně jako zřizovatel ŘSD coby vyvlastnitele. Tyto úřední osoby totiž údajně jsou nebo mohou být vůči stěžovatelům podjaté z důvodu, že mají nebo přinejmenším mohou mít zájem na výsledku samotného vyvlastňovacího řízení. 8. Jak se však podává z ustálené judikatury zdejšího soudu, v případě námitky podjatosti neúspěšně podané ve správním řízení, není rozhodnutím, přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti, již rozhodnutí o této námitce, nýbrž teprve pravomocné rozhodnutí ve věci samé, proti kterému však musí stěžovatel nejprve podat správní žalobu a následně též kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. 9. V rámci této správní žaloby je totiž možno namítat rovněž rozhodování podjatého správního orgánu. Pokud proto stěžovatelé podali ústavní stížnost za procesní situace, kdy sporné vyvlastňovací řízení stále běží a nebylo pravomocně skončeno, není možné napadená rozhodnutí považovat za konečná rozhodnutí, neboť stěžovatelé mají a budou mít k dispozici další pros