III.ÚS 2955/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2955/22 ze dne 29. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Ondřeje Adamce, zastoupeného JUDr. Janou Pernicovou, advokátkou se sídlem Varhulíkové 1580/18, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021 č. j. 25 Co 140/2021-323 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. února 2021 č. j. 34 C 212/2017-270, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Bc. Simony Novákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 4, čl. 11, čl. 28, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech; dále namítá porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy. II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Stěžovatel se u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "nalézací soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 3 415 216,85 Kč s příslušenstvím jako plnění z rámcové smlouvy o půjčce, na základě níž v období trvání partnerského vztahu stěžovatele a vedlejší účastnice v letech 2006-2014 zasílal stěžovatel vedlejší účastnici finanční prostředky podle jejích potřeb, přičemž eventuální splatnost půjček měla nastat v případě ukončení partnerského vztahu. 3. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zastavil řízení co do částky 80 065,75 Kč (výrok I.), uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částky 126 000 Kč, 22 178 Kč, 36 593 Kč a 17 000 Kč, vše s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 3 133 380,01 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl vzájemný návrh vedlejší účastnice o zaplacení 234 135 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a uložil stěžovateli i vedlejší účastnici povinnost k náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.). Nalézací soud dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat existenci rámcové smlouvy o půjčce; většinu položek tvořících žalovanou částku tedy posoudil jako bezdůvodné obohacení podle § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), ovšem právo na vydání bezdůvodného obohacení shledal promlčeným. Co do dvou žádaných částek byla žaloba stěžovatele zamítnuta z důvodu nedostatku věcné legitimace (aktivní i pasivní), co do další z důvodu neunesení důkazního břemene. V případě položky "splátky hypotéky u Raiffeisenbank a.s." aplikoval nalézací soud § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., podle něhož má stěžovatel vůči vedlejší účastnici právo regresu, a stěžovateli kromě promlčené části práva přiznal. Žalobě vyhověl též v položce "vozidlo zn. Volkswagen Touareg", na jejímž vypořádání se účastníci dohodli dne 12. 8. 2015, a rovněž ohledně nároku z pachtovní smlouvy i dluhu z dlužního úpisu ve výši, v níž byly nároky prokázány, a nedošlo k promlčení. Vzájemný návrh vedlejší účastnice zamítl nalézací soud z důvodu nedostatku její aktivní věcné legitimace. Nalézací soud se zabýval i tím, zda u některých z žalovaných položek není namístě aplikace ustanovení § 646 až § 652 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), upravujících stavění běhu promlčecí lhůty. Vzhledem k neshodě účastníků na okamžiku ukončení jejich vztahu nalézací soud po provedeném dokazování uzavřel, že již v průběhu roku 2013 panovaly mezi účastníky značné konflikty a jejich vztahy byly silně narušeny. Proto podle nalézacího soudu nelze uzavřít, že by po 1. 1. 2014 stěžovatel a vedlejší účastnice tvořili společnou domácnost ve smyslu § 646 občanského zákoníku. Řízení bylo částečně zastaveno pro zpětvzetí části žaloby stěžovatelem. 4. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek nalézacího soudu v napadených výrocích III. a V. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval názory nalézacího soudu co do neexistence rámcové smlouvy o půjčce, vzniku bezdůvodného obohacení i promlčení práva na jeho vydání. Podle odvolacího soudu nalézací soud správně vycházel z toho, že subjektivní dvouletá i objektivní tříletá promlčecí doba (v intencích terminologie zákona č. 40/1640 Sb.) počala v projednávané věci běžet okamžikem poskytnutí jednotlivých finančních prostředků, které stěžovatel poskytl vedlejší účastnici v období let 2010 až 2013 (až na jednu výjimku). Dvouletá subjektivní promlčecí doba tak uplynula v letech 2012 až 2015, avšak žaloba byla podána až dne 21. 6. 2017, tedy poté, co již promlčecí doba uběhla. Jako správnou shledal odvolací soud rovněž úvahu nalézacího soudu o tom, že stěžovatel a vedlejší účastnice od 1. 1. 2014 a dále netvořili společnou domácnost, a proto není namístě aplikace ustanovení občanského zákoníku o stavění běhu promlčecí lhůty. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 8. 2022 č. j. 28 Cdo 1977/2022-357 jako nepřípustné. Uzavřel, že stěžovatelem předestřené otázky jsou skutkovými námitkami, které sice výjimečně s ohledem na jejich průmět do základních lidských práv a svobod mohou (obecně) založit přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), avšak o takový případ v posuzované věci nejde. Nejvyšší soud dále konstatoval, že i kdyby soudy shledaly ukončení společné domácnosti později než k 1. 1. 2014, běh promlčecích dob u práva na vydání bezdůvodného obohacení by se nestavěl, neboť se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., a takový odlišný skutkový závěr by pro stěžovatele nemohl přinést příznivější výsledek. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy měly jeho nároky posoudit podle ustanovení o půjčce, popř. jako vypořádání mezi dlouholetými partnery, nikoli podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Obecné soudy se dopustily nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů, která měla zcela zásadní význam v posouzené otázce promlčení. V řízení předložené listiny i svědectví přesvědčivě dokládají stav věci, jak jej od počátku tvrdí stěžovatel, a svědčí o nevěrohodnosti účelových výpovědí vedlejší účastnice o konci vztahu již v roce 2012 a následném ději. Stěžovatel tvrdí, že v roce 2008 uzavřel s vedlejší účastnicí v Irsku ústní dohodu - rámcovou smlouvu o půjčce, na základě které jí jednotlivá plnění poskytoval. Podle stěžovatele pak žili spolu s vedlejší účastnicí jako partneři (minimálně) do července 2014, kdy stěžovatel vypověděl vedlejší účastnici dispoziční právo ke svému účtu. K tomu stěžovatel odkazuje na závěry opatrovnického soudu, obsah e-mailové zprávy ze dne 26. 8. 2014, úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 22. 1. 2014 a výpověď nynější partnerky stěžovatele Gabriely Čapkové. Trvající vztah a společné hospodaření dokládá i finanční podpora vedlejší účastnice v roce 2013 (182 600 Kč) i v roce 2014 (123 000 Kč do 22. 7. 2014). Obecné soudy sice dospěly k závěru, že spolu stěžovatel a vedlejší účastnice netvořili společnou domácnost k 1. 1. 2014, tu však netvořili naprostou většinu času společného soužití a vztahu, který fungoval. Bylo-li by pravdou, že se účastníci rozešli v roce 2012 a vedlejší účastnice se se stěžovatelem majetkově vypořádala na jaře roku následujícího, je nelogické, že jakékoliv dokumentovatelné snahy o vypořádání začaly až na podzim roku 2014 a pokračovaly v létě a na podzim roku 2015. 7. Stěžovatel dále namítá porušení jeho ústavně zaručených práv postupem nalézacího soudu, když po změně soudce, při jednání dne 11. 9. 2020 nová soudkyně nepostupovala podle § 119 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého, došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů - tuto povinnost nová předsedkyně senátu zcela ignorovala, a znemožnila tak stěžovateli možnost se k obsahu přednesů a provedených důkazů před novou předsedkyní senátu (samosoudkyní) vyjádřit. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 9. V rozsahu, v němž