Ústavní soud III.ÚS 2992/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 1 080 107 Kč s příslušenstvím, mající představovat náhradu platu po rozvázání pracovního poměru na základě neplatné výpovědi.

Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání v návětí označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka v dovolání nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a v řízení tak nebylo pro tuto vadu možno pokračovat. Obsah napadených rozhodnutí netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám a pro účelné posouzení věci plyne z dále uvedeného.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že nesouhlas s výpovědí a zájem na trvání pracovního poměru vedlejší účastnici včas oznámila. Obecné soudy měly postupovat přepjatě formalisticky při posouzení požadavku na formu daného oznámení a rozhodná zákonná ustanovení použily v rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatelka tvrdí, že doložila, že vedlejší účastnice o jejím zájmu pokračovat v pracovním poměru věděla. Dále stěžovatelka uvedla, že jelikož bylo její dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení, zůstala zachována lhůta k podání ústavní stížnosti přímo vůči rozsudku městského soudu. Z důvodu právní jistoty však stěžovatelka požádala Ústavní soud rovněž o zrušení usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); vůči napadenému rozsudku městského soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.

Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Proti rozsudku městského soudu je ústavní stížnost nepřípustná.

Stěžovatelka svým dovoláním napadla rozsudek městského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - vymezila předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 3). Jelikož stěžovatelka v ústavní stížnosti věcně nezpochybnila srozumitelný a jednoznačný závěr, že dovolání trpělo zásadními vadami, protože nesplňovalo povinné náležitosti podle § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř., nemá Ústavní soud důvod závěru Nejvyššího soudu oponovat. Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem ústavní stížnosti a zjistil, že k rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatelka vyjádřila pouze tak, jak je uvedeno výše v bodu 4. Je zřejmé, že předpoklady přípustnosti stěžovatelka v dovolání nevymezila, neboť jí uvedené konstatování je zcela v rozporu s obsahem usnesení Nejvyššího soudu; stěžovatelka je nijak blíže neupřesnila ani jinak vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu nebrojila. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)] tak stěžovatelka proti rozsudku městského soudu nevyčerpala řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.

Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu - nepřípustná.

Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí a zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikována samotná dovolatelka. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; ovšem není tomu tak bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům absence jejich řádného vymezení existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zjevně nezohlednila (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné a logické odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.