III.ÚS 3217/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 11. 2020 č. j. 1 T 14/2019-10633 uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a to tak, že, stručně řečeno, v období od roku 2010 do roku 2013 na území celé České republiky v postavení výkonného ředitele a předsedy představenstva investiční společnosti využil své dobré pověsti úspěšného podnikatele v oboru financí a přesvědčil potenciální investory o výhodnosti nákupu podílových listů konkrétních investičních fondů, čímž vylákal z poškozených finanční prostředky celkem v řádu desítek milionů Kč, přičemž poškozeným uváděl záměrně nepravdivé informace a podstatné informace jim zamlčoval. Stěžovatel si byl zároveň vědom toho, že uvedené finanční prostředky budou použity na chod společností ovládaných stěžovatelem, a tedy nebudou zhodnoceny ve prospěch poškozených. Městský soud stěžovateli uložil za uvedené jednání trest odnětí svobody na tři roky, přičemž jeho výkon odložil na zkušební dobu v délce trvání pěti let. Stěžovateli byl zároveň uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, jakož i trest zákazu činnosti na dobu deseti let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu bylo všech 17 poškozených odkázáno se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť městský soud dospěl k závěru, že v rámci trestního řízení nebyla jednoznačně prokázána výše škody. Stěžovatel i státní zástupce se vzdali práva odvolání, a stěžovatel zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby.

Poškození R. D., J. K., T. V. a Z. V. napadli rozsudek městského soudu odvoláními proti výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek městského soudu zrušil ve výrocích o náhradě škody ohledně poškozených Z. V., R. D. a T. V. a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatel je povinen podle § 228 odst. 1 trestního řádu zaplatit R. D. částku ve výši 3 400 000 Kč s příslušenstvím, Z. V. částku ve výši 9 601 847 Kč a T. V. částku ve výši 3 175 417,84 Kč. Odvolání J. K. bylo podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.

Stěžovatel namítá, že vrchní soud vycházel při změně výroku o náhradě škody ze stejných skutkových zjištění jako městský soud, avšak neprovedl znovu dokazování a z důkazů vyvodil jiný skutkový závěr, čímž fakticky nahradil hlavní líčení.

Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že otázka náhrady škody je v zásadě otázkou občanskoprávní. Otázka výše škody ve věci stěžovatele je natolik složitá, že zcela přesahuje rámec adhezního řízení, neboť dokazování by bylo příliš komplikované, a tudíž městský soud zcela důvodně uzavřel, že je nutno, aby o věci rozhodl občanskoprávní soud. Vrchní soud toliko převzal tvrzení poškozených a vymknul se tak ústavněprávnímu rámci, přičemž s obranou stěžovatele se nikterak nevypořádal. Stěžovatel se tak domnívá, že napadený rozsudek vrchního soudu je nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje řádné odůvodnění.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel předně namítá, že vrchní soud se jako soud odvolací dopustil nepřípustného hodnocení důkazů, když tytéž důkazy hodnotil bez dalšího jinak než městský soud. Této argumentaci stěžovatele však nelze přisvědčit.

Ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu stanoví, že rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Ústavní soud však uzavírá, že k uvedené situaci v posuzovaném řízení před vrchním soudem nedošlo. Vrchní soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn městským soudem v hlavním líčení a od skutkových zjištění se nikterak neodchýlil, tudíž nebylo nutno provádět znova dokazování k výši škody u konkrétních poškozených, neboť škoda byla osvědčena v hlavním líčení dostatečným způsobem. Vrchní soud tedy toliko jinak právně posoudil zjištěný skutkový stav, když dospěl k závěru, že výše škody byla u konkrétních poškozených dostatečně prokázána, na rozdíl od městského soudu, který se domníval, že k výši škody by mělo být provedeno další dokazování. K takovému právnímu závěru není nutno vést další dokazování, které by pouze vedlo k prodlužování trestního řízení. Vrchní soud tedy nepochybil, když na základě týchž skutkových zjištění vyvodil jiný právní závěr než městský soud. Tímto postupem nebylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku vrchního soudu, čemuž však Ústavní soud taktéž nemůže přisvědčit. Lze připustit, že odůvodnění je stručné, nicméně je z něj zřejmé, jaké úvahy vedly vrchní soud ke shora uvedeným právním závěrům. Ústavní soud tedy aprobuje závěry napadeného rozsudku vrchního soudu a neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.