III.ÚS 3234/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3234/21 ze dne 29. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ELVIKOX INVESTMENTS LIMITED, sídlem Arch. Makariou III. 195, Neocleous House, Limassol, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL. M., advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2021 č. j. 42 ICm 3844/2020, 103 VSPH 574/2021-86 (KSHK 42 INS 4559/2020), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Insolvency Project, v. o. s., sídlem Bieblova 1110/1b, Hradec Králové, insolvenční správkyně dlužníka Ing. Jiřího Syrovátky, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V řízení o určení výše vykonatelné pohledávky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") výrokem I. rozsudku ze dne 19. 4. 2021 č. j. 42 ICm 3844/2020-59 (KSHK 42 INS 4559/2020) zamítl žalobu vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval krajský soud § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož nemá žalovaný věřitel (v nyní posuzované věci stěžovatelka), který byl ve sporu plně úspěšný, proti neúspěšně popírající insolvenční správkyni (vedlejší účastnici řízení) právo na náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání stěžovatelky (žalované) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 30. 9. 2021 č. j. 42 ICm 3844/2020, 103 VSPH 574/2021-86 (KSHK 42 INS 4559/2020) rozsudek krajského soudu v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud dovodil, že stěžovatelce by bylo možno přiznat náhradu nákladů řízení pouze v důsledku aplikace § 202 odst. 2 insolvenčního zákona. Pod pojem zavinění nebo náhoda, jak má na mysli citované ustanovení, však nelze podřadit chování vedlejší účastnice řízení (insolvenční správkyně) spočívající v popření vykonatelné pohledávky věřitele. Vrchní soud se vymezil k závěrům obsaženým v usneseních Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2021 sen. zn. 16 VSOL 444/2020 nebo ze dne 22. 5. 2019 sen. zn. 18 VSOL 577/2019, jakož i vůči usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 397/21 nebo ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2411/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), na která stěžovatelka v průběhu řízení poukazovala. V této souvislosti vrchní soud zdůraznil, že šlo o usnesení Ústavního soudu, jimiž byly "pouze" odmítnuty jako zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci, přičemž právní názory v nich vyjádřené nejsou závazné. Vrchní soud ve stávající věci vyšel z toho, že insolvenční zákon je ve vztahu k úpravě obsažené v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), úpravou zvláštní (speciální), takže je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti vzniku incidenčního sporu a rekapituluje obsah napadeného rozhodnutí. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice řízení popřela pohledávku zjevně neúčelně a iracionálně, přičemž zneužila svého procesního postavení a zákonem stanovené nákladové imunity, pročež nešlo aplikovat § 202 odst. 1 insolvenčního zákona. Stěžovatelka opakovaně poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 397/21 nebo sp. zn. IV. ÚS 2411/19, jakož i na výše uváděnou judikaturu Vrchního soudu v Olomouci. Vrchnímu soudu předně vytýká, že se nedostatečně vypořádal s její právní argumentací podpořenou judikaturními závěry, což předznamenává rysy "jurisdikční libovůle". Vypořádání se s její argumentací slovy, že právní názor prezentovaný stěžovatelkou opřený o výše citovanou judikaturu nesdílí, aniž by dostatečným způsobem vyložil důvody, pro které ustálenou praxi odmítá, považuje stěžovatelka za svévolné. I když není rovnost a předvídatelnost soudního rozhodování vnímána absolutně (ve smyslu existence pouze jediného možného řešení určité problematiky), je nutné, aby, existují-li rozdílná řešení, byla tato odlišná řešení řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněna. Rovněž není vyloučena ani změna judikatury, avšak i tato změna musí být podložena dostatečnými argumenty. V nyní posuzované věci existují rozdílné právní názory na nákladovou imunitu insolvenčního správce (na jedné straně názor Vrchního soudu v Olomouci, který její prolomení připouští, na druhé straně názor Vrchního soudu v Praze, který tuto myšlenku odmítá), a to v situaci, kdy dovolání, které by umožnilo sjednocení rozdílné judikatury, není s ohledem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Stěžovatelka se dále vyjadřuje k možnosti prolomení nákladové imunity insolvenčního správce. Vychází přitom ze základní zásady ovládající rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení, jíž představuje zásada úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Výjimku z obecné zásady úspěchu ve věci stanovenou v § 202 odst. 1 insolvenčního zákona nelze podle stěžovatelky aplikovat bez dalšího vždy. Ve světle výše citované judikatury uplatnění výjimky předpokládá, že postup insolvenčního správce bude racionální. Náklady vzniklé zaviněním insolvenčního správce jsou podle stěžovatelky takové náklady, které vznikly vadným výkonem funkce, přičemž východiskem je § 36 odst. 1 insolvenčního zákona. Neuvážené podání žaloby pak může být důvodem případně pro postup podle § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, jak bylo ostatně připuštěno v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2411/19. Stěžovatelka se dále zamýšlí nad ekonomickými a procesními pohnutkami, které jsou spojeny s incidenčním řízením, a to jak z pohledu insolvenčního správce, tak i z pohledu věřitele přihlášené a insolvenčním správcem popírané pohledávky. Stěžovatelka uzavírá, že je neakceptovatelné, aby úspěšný věřitel neměl vůči insolvenčnímu správci právo na náhradu nákladů vynaložených na obranu proti incidenční žalobě, která byla od počátku nedůvodná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006