III.ÚS 3326/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3326/25 ze dne 23. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti HELIODROMUS, SE, sídlem Husova 1250/71, Plzeň 3 - Jižní Předměstí, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2025 č. j. 23 Cdo 1656/2025-346 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. října 2024 č. j. 17 Co 24/2024, 17 Co 25/2024-304, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Zuzany Fillové, sídlem Tržní 1873/2, Děčín IV - Podmokly, insolvenční správkyně dlužnice EK OIL, s. r. o., v konkursu, sídlem Českokamenická 517, Česká Lípa, zastoupené Mgr. Světlou Kleinovou, advokátkou, sídlem Pohraniční 1385/14, Děčín I - Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 11. 2021 č. j. 15 C 100/2014-220 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 7 441 375 Kč z titulu slevy z kupní ceny (ve výši nákladů na odstranění vad - odvezení sudů obsahujících chemické látky a odčerpání chemických látek z ocelových nádrží) a náhrady škody (představující náklady na likvidaci chemických látek), jakož i náhradu nákladů řízení ve výši 775 289 Kč. Doplňujícím usnesením ze dne 2. 2. 2024 č. j. 15 C 100/2014-260 uložil okresní soud vedlejší účastnici, aby zaplatila stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 372 069 Kč, jež spočívaly v zaplacení soudního poplatku stěžovatelkou. 3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem tato rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů ve výši 862 455 Kč. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka požádala o odstranění uvedených vad odvozem sudů s chemickými látkami a odčerpáním chemických látek, což vedlejší účastnice akceptovala a začala tak i konat, stěžovatelka jí však neumožnila tuto činnost dokončit, neboť jí odepřela vstup do areálu. Následně uzavřel, že jde-li o chemické látky v ocelových nádržích, stěžovatelka neposkytla vedlejší účastnici dodatečnou přiměřenou lhůtu, a proto nemůže požadovat slevu z ceny díla (§ 437 odst. 3 obchodního zákoníku). Ohledně sudů s chemickými látkami měl krajský soud za to, že se odpovědnost vedlejší účastnice za vady řídí § 596 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, takže stěžovatelka nemohla uplatnit právo na odstranění vady, ale žádat slevu z kupní ceny, současně akcentoval stěžovatelčin požadavek na odstranění vad a následné chování účastnic, načež nárok na poskytnutí slevy z ceny označil za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku. Jde-li o náhradu škody, krajský soud neshledal příčinnou souvislost mezi porušením povinností vedlejší účastnice a škodlivým následkem s odůvodněním, že bezprostřední příčinou škody bylo, že stěžovatelka neumožnila vedlejší účastnici odvoz chemických látek (a za tímto účelem uzavřela smlouvu o dílo s obchodní společností EKOM CZ, a. s.). 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nebyly splněny podmínky jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 38 550 Kč. Šlo již o v pořadí druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť rozsudkem ze dne 30. 9. 2020 č. j. 23 Cdo 3913/2018-151 byl zrušen rozsudek krajského soudu ze dne 9. 1. 2018 č. j. 17 Co 131/2017-125 a okresního soudu ze dne 7. 12. 2016 č. j. 15 C 100/2014-99. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka namítá, že byla napadeným rozhodnutí krajského soudu překvapena, protože do té doby (tj. téměř 11 let od počátku řízení) nebyla upozorněna na možnost takového posouzení, a nemohla se k němu vyjádřit a reagovat na ně procesními návrhy. V této souvislosti se dovolává nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20 (N 173/102 SbNU 18), ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181), ze dne 22. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 798/25, usnesení ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 511/05 a dalších, které se týkají tzv. překvapivých rozhodnutí, poučovací povinnosti soudu a práva účastníka v soudním řízení skutkově a právně argumentovat. Pochybit měl i Nejvyšší soud, jestliže tuto vadu neodstranil, byť uplatnil námitku "na poli spravedlivého procesu". 6. Stěžovatelka má za to, že závěr krajského soudu a Nejvyššího soudu, podle kterého neposkytla vedlejší účastnici dostatečnou přiměřenou lhůtu k odstranění vad předmětu koupě, je nesprávný. Na zmíněné vady upozornila již v předávacím protokolu, tj. dne 13. 10. 2011, a bezprostředně navazujícími výzvami žádala o zjednání nápravy. Vedlejší účastnice vady odstranila jen částečně a neučinila tak ani po opakovaných výzvách. Vzhledem k tomu byla nucena si sama odvoz sudů a odčerpání chemických látek z nádrží a jejich likvidaci zajistit. Dne 18. 11. 2011 vedlejší účastnice provedla soupis a na konci roku 2011 začala s odvozem, poté bezdůvodně přestala a odvoz nezajistila, ačkoliv jí byla výzvou ze dne 7. 3. 2012 poskytnuta lhůta minimálně do 27. 3. 2012. 7. Za rozporný s provedenými důkazy stěžovatelka označila závěr krajského soudu, že vedlejší účastnice nedala najevo, že by požadavek na odvoz odmítla, sama v této věci aktivně jednala, a tento postup nebyl jen demonstrativní, neefektivní či liknavý. Vedlejší účastnice ve vyjádření ze dne 18. 6. 2012 tvrdila, že chemické látky nespadají do majetkové podstaty. S ohledem na to, že vedlejší účastnice vady neodstranila a současně dala najevo, že tak ani učinit nehodlá, je stěžovatelka názoru, že byla oprávněna svůj požadavek na odstranění vad změnit na slevu z kupní ceny. Totéž lze vztáhnout i k nároku na náhradu škody. 8. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že požadovaná výše slevy z kupní ceny nemohla přesahovat částku 16 650 Kč. Argumentuje, že kupovala areál jako celek, a tudíž se nemůže sleva z kupní ceny odvíjet jen od ceny nerezových nádrží. Vady předmětu koupě ovlivňovaly možnost využití celého areálu. S poukazem na úvahy Nejvyššího soudu v předchozím kasačním rozsudku č. j. 23 Cdo 3913/2018-151 stěžovatelka argumentuje tím, že vada, u níž požadovala slevu z kupní ceny, bránila využití celého předmětu převodu včetně pozemků, a že pro určení výše slevy z titulu odpovědnosti za vady zákon nestanoví žádné obecné pravidlo. Tato výše závisí na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, na snížení funkčních vlastností věci, její estetické hodnoty, další upotřebitelnosti, ceně oprav apod. Neměla by tedy vyjadřovat jen snížení směnné hodnoty věci, a při jejím určení je třeba přihlédnout k tomu, jak se vada projevila při užívání věci, zda a jak toto užívání komplikuje či omezuje a zda snižuje její životnost. Obecné soudy pravidlo obsažené v § 439 odst. 1 obchodního zákoníku aplikovaly formalisticky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 10. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení. 11. Nejvyšší soud uvedl, že námitky jsou svým obsahem totožné s námitkami, které posuzoval v napadeném usnesení. K námitce "překvapivosti" rozsudku krajského soudu uvedl, že zjištěný s