Ústavní soud III.ÚS 3420/19 – Exekuční příkaz

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků o nákladech řízení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Soudní exekutor Mgr. Kamil Košina (dále jen "soudní exekutor") I. výrokem usnesení ze dne 26. 6. 2019 č. j. 040 EX 590/02-63 zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), exekuci vedenou ve prospěch stěžovatelky (oprávněné) pro vymožení částky 6 009 Kč s příslušenstvím, neboť povinný v jejím průběhu zemřel. Výrokem II. rozhodl, že soudnímu exekutorovi náleží náhrada nákladů exekuce ve výši 14 000 Kč s daní z přidané hodnoty, které jsou představovány jeho hotovými výdaji souvisejícími s vymáháním pohledávky. Výrokem III. pak určil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů exekučního řízení.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. 24 Co 1118/2019 změnil usnesení soudního exekutora ve výrocích II. a III. tak, že určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení (první věta výroku I.) a soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce (druhá věta výroku I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud uvedl, že soudní exekutor nepostupoval nesprávně, když vyčíslil ve svém rozhodnutí náklady exekuce tak, jak odpovídá provedeným úkonům v návaznosti na již dříve vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce. Soudní exekutor výrokem II. rozhodoval o výši nákladů, avšak stěžovatelce neuložil žádnou povinnost k jejich zaplacení, neboť již byly uhrazeny z plnění vymoženého v průběhu exekuce. Na tom nic nezměnila ani skutečnost, že soudní exekutor nedodržel pravidla, která pro předání vymoženého plnění oprávněnému stanovují právní předpisy [srov. § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Ustanovení § 6 prováděcí vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, totiž předjímá, že soudní exekutor může vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce již v průběhu provádění exekuce a rovněž má oprávnění zadržet poměrnou částku vymoženého plnění v rozsahu pravděpodobných nákladů určených v exekučním příkazu, což bylo realizováno v době, kdy soudní exekutor předpokládal, že bude dodržen příslib povinného k úhradě vymáhané částky plněním podle dohodnutých splátek. Podstatné pro krajský soud bylo, že náklady soudní exekutor skutečně vynaložil, což vyplynulo z exekutorského spisu. Krajský soud s ohledem na výše uvedené proto změnil výroky o nákladech exekuce a o nákladech řízení, neboť tyto náklady již byly uhrazeny z vymoženého plnění před zastavením exekuce.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Uvádí, že byť jejímu odvolání krajský soud formálně vyhověl, fakticky rozhodl v podstatě stejně jako soudní exekutor. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu vyjádřeným v odůvodnění, že o nákladech exekuce bylo již dříve rozhodnuto příkazy k úhradě těchto nákladů. Ve shodě s komentářovou literaturou i soudní praxí vyslovuje přesvědčení, že o náhradě nákladů soudního exekutora musí být při zastavení exekuce rozhodnuto, i když byly dříve vydány příkazy k jejich úhradě. Krajskému soudu vytýká, že aproboval zneužití práv soudního exekutora, jemuž umožnil, aby měl prospěch ze svého protiprávního jednání, které spočívalo v tom, že prováděl úkony porušující princip hospodárnosti, zadržoval v rozporu s právními předpisy vymožené prostředky, které náležely stěžovatelce, a svým nekonáním zmařil stěžovatelčino uspokojení. Odporuje principům spravedlnosti, aby si soudní exekutor v rozporu s exekučním řádem ponechal veškeré vymožené plnění, a to za situace, kdy ani neodůvodnil účelnost jím vynaložených nákladů. Upřednostněním uspokojení svých nákladů exekuce ve zjevném nepoměru k vymáhané částce namísto částečného uspokojení stěžovatelky byla porušena i její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Stěžovatelka brojí proti postupu soudního exekutora, jímž bylo podle jejího názoru znemožněno její uspokojení pro částku ve výši 6 009 Kč, a který krajský soud aproboval. K tomu je třeba podotknout, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.

Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako zejména majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, nebo jde-li o posouzení otázky ústavněprávní relevance, jež má zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].

Výše sporné částky v posuzované věci je bagatelní a stěžovatelka žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsala. Její argumentace vychází z toho, že postup soudního exekutora v daném případě byl v rozporu s § 46 odst. 4 exekučního řádu, tedy s ustanovením běžného zákona. Jakkoliv lze dát stěžovatelce v tomto směru zapravdu, zjevně nejde o otázku zásadního ústavněprávního významu pro další rozhodování obecných soudů. K tomu lze dále podotknout, že vymáhání se děje i pro náklady a tyto náklady stojí v pořadí uspokojení na prvém místě před ostatními částmi vymáhané peněžité pohledávky [srov. § 46 odst. 4 věta druhá a § 66 odst. 7 exekučního řádu nebo § 337c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Soudní exekutor rovněž může průběžně uspokojovat své hotové výdaje. Podstatné pro danou věc je, že náklady exekuce byly určeny příkazem k úhradě nákladů exekuce a rovněž odpovídaly úkonům provedeným soudním exekutorem v průběhu exekuce. Namítala-li stěžovatelka neúčelnost soudním exekutorem vynaložených hotových výdajů, přezkum jejich účelnosti není věcí Ústavního soudu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.