III.ÚS 3462/24 – Ústavní soud

III.ÚS 3462/24 ze dne 5. 3. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2024 č. j. 30 Cdo 2355/2024-271, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2024 č. j. 62 Co 32/2024-241 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 17 C 80/2022-214, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 7 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel vůči státu domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím a písemné omluvy za nepřiměřenou délku nezákonného trestního stíhání vedeného u Městského soudu v Praze ("městský soud") pod sp. zn. 73 T 2/2018 a před Vrchním soudem v Praze ("vrchní soud") pod sp. zn. 4 To 49/2021 (výrok I.) a uložil stěžovateli uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč (výrok II). 2. Městský soud jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výroku I. V nákladovém výroku jej změnil tak, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení před obvodním soudem. 3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv a ústavních principů zaručených čl. 3 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 3 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 5. Stěžovatel zdůrazňuje, že v době rozhodování městského soudu (tj. v březnu 2024) byl již pravomocně zproštěn obžaloby, a to nejpozději doplňujícím rozsudkem vrchního soudu ze dne 18. 12. 2023 č. j. 4 To 49/2021-14441 (pozn. Ústavního soudu: tímto rozhodnutím vrchní soud doplnil do rozsudku ze dne 11. 4. 2022 sp. zn. 4 To 49/2021 chybějící výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce podaném v neprospěch stěžovatele a druhého obžalovaného). Nyní posuzovanou věc odlišuje od věcí, o nichž Ústavní soud rozhodl odmítavými usneseními sp. zn. III. ÚS 2848/23 a sp. zn. I. ÚS 1849/24, neboť tam napadená rozhodnutí byla vydávána v době, kdy doposud nebyl vydán doplňující zprošťující výrok ohledně stěžovatele. V nynější věci však rozhodoval městský soud i Nejvyšší soud až poté, co došlo k vydání doplňujícího rozsudku odvolacího trestního soudu. Stěžovatel má za to, že soudy nerespektovaly princip presumpce neviny a vytvořily překážku jeho spravedlivého odškodnění. Uvádí, že rozhodnutí městského soudu je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, dle které je pro rozhodování odvolacího soudu podle § 154 odst. 1 ve spojení s § 211 a § 167 odst. 2 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání jeho rozhodnutí. Namítá, že toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud. 6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 31. 1. 2025, navazující na doplnění podání ze dne 27. 12. 2024, stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024 č. j. 3 Tdo 1016/2024-15924, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch i neprospěch stěžovatele a dalšího obžalovaného právě z důvodu chybějícího výroku v rozsudku vrchního soudu ze dne 11. 4. 2022 (srov. výše). Toto usnesení dle stěžovatele potvrzuje jeho názor o nadbytečnosti dovolání nejvyššího státního zástupce, neboť dovoláním vytýkanou vadu již vrchní soud v mezidobí napravil doplňujícím rozsudkem. Má za to, že městský i Nejvyšší soud postupovaly formalisticky a nezohlednily, že dovolání nejvyššího státního zástupce nemohlo přinést změnu rozsudku vrchního soudu ze dne 18. 12. 2023. III. Splnění podmínek řízení 7. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření účastníků řízení a žalované. 9. Nejvyšší soud shrnul průběh předchozího řízení i argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Vysvětlil, že stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť jím definovanou otázku, zda byl pravomocně zproštěn obžaloby, posoudil vrchní soud souladně s judikaturou Nejvyššího soudu (odkázal na usnesení ze dne 26. 9. 2023 sp. zn. 30 Cdo 2186/2023). 10. Nejvyšší soud dále uvedl, že z data vydání rozsudku vrchního soudu (18. 12. 2023) skutečně vyplývá, že stěžovatel zastoupen právním profesionálem mohl již před odvolacím soudem tvrdit, že byl tento rozsudek vydán a že tímto důkazem má být prokázáno doplnění původně chybějícího výroku a ukončení trestního řízení, což však neučinil. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel v řízení před odvolacím soudem obecně navrhoval pouze provedení důkazu trestním spisem (odkázal na zvukový záznam z jednání ze dne 20. 3. 2024). Tvrzení, že vydáním doplňujícího rozsudku vrchního soudu ze dne 18. 12. 2024 bylo posuzované trestní řízení skončeno, stěžovatel poprvé uplatnil až v dovolání. Nejvyšší soud upozornil, že v dovolacím řízení je však vyloučeno přihlížet k novým tvrzením (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). 11. Nejvyšší soud zdůraznil, že ve sporném řízení, jímž je rovněž řízení o náhradě škody vůči státu, se postupuje podle zásady projednací. Doplnil, že povinnosti tvrzení nelze dostát pouhým označením důkazů bez vylíčení rozhodných skutečností. Upřesnil, že se stěžovatel mýlí, domnívá-li se, že je dovolací soud povinen vycházet ze skutkového stavu ke dni jeho rozhodování, což potvrzuje § 243f odst. 1 o. s. ř. 12. Městský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se vypořádaly již soudy všech stupňů soudní soustavy. Vyjádřil přesvědčení, že napadená rozhodnutí nezasáhla do stěžovatelových základních práv. Městský soud odmítl námitku porušení presumpce neviny, neboť pomíjí, že v nyní posuzované věci se nerozhodovalo o stěžovatelově vině. 13. Obvodní soud se omezil toliko na stručné konstatování ústavní konformity napadených rozhodnutí. 14. Žalovaná se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila a lze tak mít za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). 15. Ústavní soud předal vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice. Stěžovatel zopakoval, že nezjišťoval-li soud stav věci ke dni rozhodování, postupoval nepředvídatelně, resp. v rozporu s požadavkem právní jistoty. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů. V. Vlastní posouzení 16. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkou související s určením okamžiku, k němuž vzniká odpovědnost státu za nedůvodně vedené trestní stíhání. Rozhodnutí Ústavního soudu zde navazuje na dvě předchozí rozhodnutí týkající se stejného stěžovatele, jenž byl zastoupen stejným advokátem. Závěry obsažené v těchto usneseních jsou použitelné i nyní, byť stěžovatel případy odlišuje (srov. výše). 17. Východiskem posouzení je závěr, aprobovaný Ústavním soudem v obou předchozích usneseních, že okamžik určující vznik odpovědnosti státu se odvíjí od existence konkrétního pravomocného výroku, kterým se trestní řízení končí ve vztahu ke stěžovateli (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2848/23, bod 14). Ústavní soud má za to, že postup městského soudu, který zkoumal, zda došlo k formálnímu pravomocnému ukončení trestního stíhání stěžovatele ve výroku trestního soudu, nepřekročil meze ústavnosti a odpovídá závěrům, k nimž Ústavní soud dospěl v předchozích případech. Městský soud zohlednil, že trestní stíhání stěžovatele není skončeno, neboť vrchním soudem doposud nebylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce, který se odvolal do zprošťujícího výroku rozsudku městského soudu ze dne 5. 10. 2020 (srov. rozsudek městského soudu, bod 18). Namítá-li stěžovatel, že soudy svá rozhodnutí založily na extrémním formalismu ve smyslu nerespektování materiální náplně pravomocného zprošťujícího rozsudku v trestní věci a akcentovaly okolnost chybějícího výroku o zamítnutí odvolání státního zástupce, lze obdobně jako ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1849/24 (bod 9) konstatovat, že Ústavní soud v tom