III.ÚS 3477/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy.

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným usnesením zamítl stěžovatelčin návrh na zrušení výroku I. bod 1 usnesení městského soudu ze dne 9. 9. 2016 č. j. 21 Cm 20/2016-14, potvrzeného usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 31. 1. 2017 č. j. 3 Cmo 245/2016-73, kterým byla stěžovatelce předběžným opatřením uložena povinnost vydat vedlejšímu účastníkovi seznam předplatitelů časopisu TURISTA, který bude aktualizován ke dni 2. 9. 2016, bude obsahovat datum narození, jméno a příjmení a kontaktní adresu předplatitelů.

K odvolání stěžovatelky vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením usnesení městského soudu změnil jen tak, že předběžné opatření podle I. výroku bodu 1 usnesení městského soudu ze dne 9. 9. 2016 zrušil v rozsahu povinnosti uvést v seznamu předplatitelů data jejich narození; ve zbývajícím rozsahu vrchní soud usnesení městského soudu potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí nejsou spravedlivá a porušují tak výše označená ustanovení Listiny, Úmluvy a Ústavy. Podle názoru stěžovatelky jsou navíc porušována i ústavně zaručená práva předplatitelů časopisu TURISTA, neboť jejich citlivá osobní data mají být předána konkurenčnímu subjektu, aby je použil neznámým způsobem, jelikož k zajištění předplatného tato data podle stěžovatelky vedlejší účastník nepotřebuje; v této souvislosti stěžovatelka poukazuje rovněž na nařízení Evropského parlamentu a Rady 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).

Nadto stěžovatelka namítá, že žádný ze soudů se nezabýval tím, že v mezidobí (od vydání předběžného opatření do vydání napadených rozhodnutí) došlo k podstatné změně, když vedlejší účastník v rámci změny žaloby podal žádost o to, aby tato databáze byla předána ke dni 31. 12. 2016. Podle mínění stěžovatelky je tak zjevné, že se obsah žaloby nekryje s obsahem předběžného opatření, a toto předběžné opatření tak muselo ze zákona zaniknout. V tomto mezidobí navíc došlo i ke změně podmínek vydání předběžného opatření, neboť bylo osvědčeno, že předmětná databáze má být předána třetímu subjektu (obchodní společnosti LIDÉ & HORY, s. r. o.), k této skutečnosti se však vrchní soud v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil, stejně jako se nevyjádřil k otázce ochrany osobních údajů jednotlivých předplatitelů. Další novou skutečnost vzniklou po vydání předběžného opatření představuje podle stěžovatelky to, že danou databázi nechce vedlejší účastník využít k tomu, aby sám prováděl distribuci časopisu, ale aby ji předal třetí osobě - konkurenčnímu subjektu. Obecné soudy tak podle stěžovatelky paradoxně ve sporu o ochranu hospodářské soutěže předběžným opatřením vytvořily situaci, kdy je tato hospodářská soutěž zcela významně porušena, neboť stěžovatelka je de facto nucena předat ve prospěch konkurenčního subjektu databázi v hodnotě cca 1 000 000 Kč. V neposlední řadě se vrchní soud nezabýval ani tím, že seznam předplatitelů již byl předán.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

Posuzovaná ústavní stížnost představuje již druhou stěžovatelčinu ústavní stížnost vycházející z řízení vedeného městským soudem pod sp. zn. 3 Cmo 245/2016; první z nich směřovala proti usnesení městského soudu ze dne 9. 9. 2016 č. j. 21 Cm 20/2016-14 a proti je potvrzujícímu usnesení vrchního soudu ze dne 31. 1. 2017 č. j. 3 Cmo 245/2016-73, a Ústavní soud ji odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1655/17 jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud v tomto usnesení připomněl, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se při jejich vydávání nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta [srov. např. rozhodnutí ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379), ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377) a ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 1942/16].

S ještě větší zdrženlivostí tak z podstaty věci musí Ústavní soud přistupovat k přezkumu rozhodnutí vydaných v souvislosti s návrhem na zrušení předběžného opatření podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že jakkoli je příslušná část odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu poměrně stručná, jasně z ní vyplývá, že se vrchní soud plně ztotožnil se závěrem městského soudu, podle kterého stěžovatelka ve svém návrhu primárně zpochybňuje důvodnost předmětného předběžného opatření, a tedy vznáší toliko námitky, jež nejsou v daném typu řízení procesně významné.

Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá řadu tvrzení, podle kterých mělo dojít až po vydání daného předběžného opatření k podstatné změně okolností předvídané v § 77 odst. 2 o. s. ř., Ústavní soud se nedomnívá, že by některá (byť jediná) ze stěžovatelkou tvrzených skutečností měla vést k úsudku, že je namístě inkriminované předběžné opatření zrušit, respektive že obecné soudy v daném řízení zjevně pochybily, pakliže toto předběžné opatření nezrušily.

Nadto je třeba zdůraznit, že i kdyby byly namístě pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí, ústavní stížnost neobsahuje žádný argument, jenž by ve spojitosti s odůvodněním napadeného usnesení vrchního soudu - prizmatem výše uvedených principů přezkumu rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních - byl s to zpochybnit ústavní souladnost napadených soudních rozhodnutí.

Jinými slovy řečeno, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou námitku, jež by odůvodňovala věcný přezkum napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a tedy i případnou ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů. Měl-li by se Ústavní soud věcně zabývat každou stěžovatelčinou námitkou, fakticky by plnil funkci další (odvolací) instance, k čemuž však ústavodárcem nebyl povolán (viz výše bod 7); to se týká i stěžovatelčina poukazu na obecné nařízení o ochraně osobních údajů (viz bod 4).

Nadto stojí za připomenutí, že stěžovatelka může v řízení o ústavní stížnosti stěží důvodně zpochybňovat průběh dokazování, jestliže se v tomto specifickém řízení dokazování neprovádí, když tvrzené skutečnosti musí žalobce ve svém návrhu toliko osvědčit (srov. § 75c odst. 1 o. s. ř.).

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že dovolává-li se stěžovatelka opakovaně ochrany osobních údajů předplatitelů časopisu TURISTA, jde o námitku, jež v řízení, ve kterém mají být případně ochráněna její základní práva a svobody, z povahy věci nemůže být důvodná [a to i proto, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zřetelně vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis)].

Ústavní soud z výše zaznamenaných důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelčina základní práva, resp. že se jí porušení dovolávaných ustanovení Listiny, Úmluvy a Ústavy nepodařilo prokázat; Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.