Ústavní soud III.ÚS 3506/16 – Prodlení věřitele

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 3. 2015 č. j. 21 C 142/2013-87 byla vedlejší účastnici jako žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku ve výši 49 680 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále jí byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 49 016 Kč (výrok II.).

Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice sama objednala výrobu a montáž dalších dveří, když současně akceptovala cenovou nabídku stěžovatelky ve výši 41 400 Kč + daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Došlo tak k uzavření další smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo dodání protipožárních dveří s jiným rozměrem a s jiným typem zárubně za jinou cenu. Stěžovatelka svůj závazek ze smlouvy splnila, když dne 2. 11. 2010 dveře dodala a namontovala. Vedlejší účastnice však závazek uhradit sjednanou cenu ve výši 41 400 Kč + DPH nesplnila. Soud tak dospěl k závěru, že vedlejší účastnice porušila svoji povinnost zaplatit sjednanou cenu díla, když neuhradila cenu protipožárních dveří dodaných dne 2. 11. 2010 ve výši 49 680 Kč.

Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 7. 2016 č. j. 47 Co 231/2015-134 byl potvrzen rozsudek okresního soudu v části I. výroku, ve kterém byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 7 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 25. 11. 2010 do zaplacení (výrok I.). Ve zbytku žalované částky byl rozsudek okresního soudu v části I. výroku změněn tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem ve výši 20 446,60 Kč a ve výroku IV. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 13 309,20 Kč.

Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil v části I. výroku, ve které byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 7 200 Kč, tj. rozdíl mezi cenou původních dveří (42 480 Kč včetně DPH) a cenou namontovaných protipožárních dveří (49 680 Kč včetně DPH). Na zaplacení tohoto cenového rozdílu vznikl stěžovatelce nárok podle § 536 odst. 1 a § 546 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, neboť s cenou protipožárního uzávěru se správnými rozměry, správnou zárubní a kováním ve výši 41 400 Kč bez DPH, uvedenou ve stěžovatelčině nabídce č. 800101137, vedlejší účastnice souhlasila. Protože s úhradou této částky byla vedlejší účastnice v prodlení (§ 369 odst. 1 obchodního zákoníku), zavázal ji soud také k zaplacení úroku z prodlení.

Krajský soud po zopakování dokazování dospěl, na rozdíl od okresního soudu, k odlišnému právnímu závěru. Vzhledem k tomu, že smlouva o díle měla být splněna namontováním tří protipožárních uzávěrů včetně speciálních zárubní a kování (§ 555 odst. 1 obchodního zákoníku) je zřejmé, že v případě neosazení třetích protipožárních dveří ke splnění této smlouvy nedošlo. Krajský soud se proto zabýval vyhodnocením, zda se tak stalo na základě pochybení stěžovatelky nebo vedlejší účastnice. Vzhledem k § 537 odst. 3 obchodního zákoníku, podle kterého postupuje zhotovitel samostatně a není při určení způsobu provedení díla vázán pokyny objednatele, ledaže se k jejich plnění výslovně zavázal, a také vzhledem k § 551 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého má zhotovitel povinnost upozornit objednatele na nevhodnou povahu pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče, dospěl krajský soud k závěru, že to byl zhotovitel, tj. stěžovatelka, kdo pochybil a nesplnil své povinnosti. Počínala si nesprávně a neodborně, když předmět díla (protipožární dveře včetně speciálních zárubní) vyrobila, aniž by si zjistila bližší informace o charakteru otvorů, které mají být vyplněny. Nedůvodně počítala s tím, že jde o běžné umístění za použití zárubní osazených tzv. "na stěnu", jak upřesnil ve své výpovědi před odvolacím soudem svědek Ing. Vladimír Filip. Pokud z několika typů jí vyráběných zárubní stěžovatelka vybrala ty, které se umísťují na stěnu, aniž by si ověřila, zda budou vyhovovat uzavření stavebních otvorů u vedlejší účastnice, porušila svoji zákonnou povinnost postupovat při provádění díla samostatně a bez vázanosti pokyny objednatele při určení způsobu provedení díla (§ 537 odst. 3 obchodního zákoníku). Nesplnila také tzv. upozorňovací povinnost podle výše uvedeného § 551 odst. 1 obchodního zákoníku. Proto podle § 551 odst. 3 obchodního zákoníku odpovídá za vady díla způsobené nevhodnými pokyny danými jí objednatelem (vedlejší účastnicí). Byla to tedy stěžovatelka, kdo způsobil, že smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky potvrzením stěžovatelčiny objednávky č. 600100245 nebyla neosazením třetích protipožárních dveří splněna. Vedlejší účastnice měla proto právo požadovat řádné splnění smlouvy o dílo, tj. požadovat dodání a namontování správného protipožárního uzávěru do třetího stavebního otvoru. Požadavek vedlejší účastnice na dodání dveří o správných rozměrech se správnou zárubní, i když byl stěžovatelkou sepsán do nové nabídky č. 800101137 a za (jinou) cenu 41 400 Kč bez DPH a vedlejší účastnicí takto objednán, nemůže být posuzován jinak, než jako změna původní smlouvy o díle na dodání a montáž třetích, dosud vedlejší účastnici nenamontovaných protipožárních uzávěrů včetně zárubně správného typu a se správnými rozměry. Až osazením protipožárního uzávěru dne 2. 11. 2010 byla původní smlouva o díle, jejímž předmětem byla dodávka a montáž tří protipožárních uzávěrů se speciálními zárubněmi a kováním, splněna, tj. tehdy bylo dílo řádně dokončeno, stěžovatelkou předáno a vedlejší účastnicí převzato (§ 554 odst. 1 obchodního zákoníku).

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud rozhodl svévolně, v rozporu s obsahem spisu, a zároveň překvapivě, čímž porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu. Jeho rozhodnutí je překvapivé z důvodu porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Krajský soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného okresním soudem předvídat, čímž byla stěžovatelce odňata možnost právně a skutkově argumentovat k otázce, která se s ohledem na právní názor krajského soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo jí tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva.

Stěžovatelka poukazuje na to, že okresní soud považoval za spornou otázku, zda došlo k uzavření další smlouvy o dílo, na základě níž došlo dne 2. 11. 2010 k dodání a montáži protipožárních dveří u vedlejší účastnice, či zda dodání těchto dveří bylo pouze dodatečným splněním závazku z předchozí uzavřené smlouvy (tj. ze dne 29. 9. 2010) a to k reklamaci vedlejší účastnice. Krajský soud zopakoval dokazování, avšak řešil zcela odlišnou otázku. Krajský soud nejprve dovodil, že ke splnění smlouvy o díle ze dne 29. 9. 2010 nedošlo, přičemž řešil, zda se tak stalo na základě pochybení stěžovatelky, nebo vedlejší účastnice. Krajský soud tímto stěžovatelce odejmul možnost právně a skutkově argumentovat k otázce, která se s ohledem na právní názor krajského soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, neboť stěžovatelce nebylo známo, že právní názor krajského soudu již vychází z předpokladu, že smlouva o dílo ze dne 29. 9. 2010 v žádném případě splněna nebyla, a pouze se řeší otázka, čí vinou se tak stalo. Okresní soud naopak považoval za stěžejní právě otázku, zda vůbec ke splnění smlouvy ze dne 29. 9. 2010 došlo, či nikoliv, a uzavřel, že ke splnění došlo. Sporná otázka (zda byla smlouva o díle ze dne 29. 9. 2010 splněna) tedy nebyla v rámci odvolacího řízení přezkoumávána a naopak byla vzata apriori za vyřešenou jakožto předpoklad pro řešení návazné otázky (čí vinou nebyla smlouva o díle ze dne 29. 9. 2010 splněna). Vzhledem k tomu, že krajský soud změnil rozsudek okresního soudu, avšak vyslovil právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného okresním soudem vůbec předvídat, došlo k procesní situaci, kdy stěžovatelce byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat a k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.

Stěžovatelka dále namítá, že právní posouzení provedené krajským soudem je v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi, čímž došlo k vydání nepředvídatelného (překvapivého) rozhodnutí. Krajský soud řešil otázku, kdo je viníkem situace, že smlouva č. 1 nebyla splněna, nikoliv přezkum otázky, zda smlouva č. 1 byla splněna, o níž okresní soud rozhodl, že splněna byla. Stěžovatelka namítá, že krajský soud se opomenul zabývat projevenou vůlí smluvních stran. I kdyby bylo plnění smlouvy č. 1 reklamováno (stěžovatelce reklamace nikdy doručena nebyla), z projevené vůle smluvních stran neplyne, že by reklamace byla stěžovatelkou jakkoliv uznána a plněna. Naopak, z projevené vůle smluvních stran vyplývá, že poté, co došlo k plnění smlouvy č. 1 dne 29. 9. 2010, proběhl zcela nový kontraktační proces s ujednáním ceny nového díla, který nereflektoval žádný odkaz na smlouvu č. 1 či na reklamaci smlouvy č. 1. Z projevené vůle smluvních stran tak lze vyvodit, že stěžovatelka na reklamaci vedlejší účastnice nereflektovala, přičemž byla uzavřena nová smlouva o dílo za nových podmínek (co je zřejmé rovněž z odlišné ceny díla, odlišného výrobku, odlišných rozměrů a parametrů). Na základě výše uvedeného proto došlo podle stěžovatelky k aplikaci zcela nesprávného právního předpisu na zjištěný skutkový stav. Jestliže tedy krajský soud vyšel z toho, že smlouva č. 1 nebyla splněna, a montáž ze dne 2. 11. 2010 posoudil jako změnu smlouvy o dílo ze dne 29. 9. 2010, nerespektoval vyjádřený projev vůle smluvních stran (§ 266 odst. 1 až 4 obchodního zákoníku) a učinil právní závěry v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí krajského soudu pro ni bylo překvapivé a porušující zásadu dvojinstančnosti řízení. Ústavní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu, avšak neshledal, že by byl tzv. překvapivým rozhodnutím, v jehož důsledku by došlo k popření zásady dvojinstančnosti řízení.

V usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), Ústavní soud vyslovil, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další.

V souzené věci nejde o tento případ, neboť krajský soud v souladu s § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. po doplnění dokazování rozsudek okresního soudu změnil, když dospěl k závěru, že to byla právě stěžovatelka, kdo podle § 551 odst. 3 obchodního zákoníku odpovídá za vady díla způsobené nevhodnými pokyny danými jí objednatelem (vedlejší účastnicí) a kdo způsobil, že smlouva o díle uzavřená mezi účastníky nebyla neosazením třetích protipožárních dveří splněna. Své závěry krajský soud dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Výše uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu odpovídá zjištěnému skutkovému ději, na jehož základě uvedený soud nalezl zákonné i spravedlivé řešení sporu. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.