III.ÚS 3565/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3565/16 ze dne 5. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ekolo.cz s. r. o., sídlem Keltská 348, Statenice, zastoupené Mgr. Lukášem Lorencem, advokátem, sídlem Elišky Peškové 735/15, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. června 2016 č. j. 3 As 118/2015-34, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2016 č. j. 11 A 77/2012-73, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu osobních údajů, sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 27. 10. 2016 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to z důvodu porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 36, a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatelce byla rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 2. 2. 2012 uložena pokuta 5 000 Kč za dva správní delikty spáchané podle § 45 odst. 1 písm. c) a i) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen "ZOOÚ"). Prvního deliktu se měla stěžovatelka dopustit tím, že dne 22. 11. 2011 zveřejnila (a to nejméně do 28. 11. 2011) na svých webových stránkách na sociální síti Facebook obrazový záznam (fotografii) z kamery zachycující osobu podezřelou z krádeže, čímž měla porušit povinnost zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny [§ 5 odst. 1 písm. f) ZOOÚ]. Druhého deliktu se měla dopustit tím, že neoznámila svůj záměr zpracovávat osobní údaje prostřednictvím kamerového systému (kamery) před zahájením zpracování v říjnu 2011 [§ 16 ZOOÚ]. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že stěžovatelka současně s fotografií zveřejnila také výzvu ve znění: "Prosíme o pomoc!! Včera (pondělí 21. 11.) v 17:05 hod. bylo tímto mužem z provozovny ekolo.cz v Holešovicích odcizeno nové elektrokolo. V případě že jej identifikujete, prosím, sdělte nám to na telefon XXX. Za informaci nabízíme finanční odměnu! Pokud je to možné, sdílejte tuto fotografii zloděje dále. Děkujeme! Vaše smutné ekolo.cz." Po zveřejnění fotografie stěžovatelka oznámila Policii České republiky (dále jen "Policie ČR") odcizení kola a předala jí kamerový záznam. 3. Rozklad podaný stěžovatelkou zamítl předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů rozhodnutím ze dne 19. 4. 2012 zn. SPR-8505/11-22APP. Ztotožnil se se závěry ohledně spáchání obou správních deliktů. K prvnímu deliktu shodně s prvostupňovým orgánem dospěl k závěru, že stěžovatelka zpracovávala osobní údaje ve smyslu § 4 písm. e) ZOOÚ, přičemž neměla k pořizování záznamu kamerou ani k jeho zveřejnění souhlas subjektů údajů (osoby podezřelé z protiprávního jednání). Shromažďování osobních údajů jednou kamerou v provozovně stěžovatelky bylo však za účelem ochrany jejího majetku a záběr kamery byl přiměřený, proto byla naplněna výjimka podle § 5 odst. 2 písm. e) ZOOÚ. Oproti tomu zveřejnění fotografie ze záznamu bylo v rozporu s účelem, pro který byly osobní údaje shromážděny. Záznam je určen k tomu, aby napomohl zjistit pachatele a dopadnout jej, avšak k samotnému dopadení jsou určeny příslušné orgány veřejné moci [Policie České republiky může vyhlásit pátrání, zveřejnit osobní údaje subjektu dle § 81 písm. a) bod 2. zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky]. Je nepodstatné, že zveřejnění napomohlo k dopadení pachatele. Zveřejnění bylo v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života. 4. K žalobě stěžovatelky, směřující toliko do části týkající se posouzení prvního deliktu, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2015 č. j. 11 A 77/2012-38 obě rozhodnutí správních orgánů zrušil. Uvedl, že dle správních orgánů bylo zveřejnění fotografie v rozporu s účelem shromažďování osobních údajů, avšak není zřejmé, v čem daný rozpor spočíval; účelem shromažďování osobních údajů byla ochrana majetku, přičemž zveřejnění fotografie vedlo k dopadení pachatele a s ochranou majetku úzce souviselo. Dále uvedl, že i pokud by zveřejnění osobních údajů nesplňovalo účel shromažďování těchto údajů, je třeba se zabývat právním titulem podle § 5 odst. 2 písm. e) ZOOÚ. Dle městského soudu by princip proporcionality (tj. poměřování v kolizi stojícího práva na ochranu majetku stěžovatelky a práva na ochranu soukromí podezřelého) měl vést k závěru o nenaplnění nebezpečnosti zveřejnění osobních údajů. 5. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2016 č. j. 3 As 118/2015-34 tak, že zrušil rozsudek městského soudu ze dne 19. 5. 2015. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka porušila § 5 odst. 1 písm. f) ZOOÚ, neboť účelem pořizování kamerového záznamu je ochrana majetku a shromažďování osobních údajů o případné protiprávní činnosti; není jím naopak pořizování záznamů pro jejich další zveřejňování. Je zde možnost předat zaznamenané osobní údaje příslušným orgánům veřejné moci k dopadení pachatele. Zveřejnění fotografie nebylo kryto ustanovením § 3 odst. 6 písm. d) ZOOÚ, a nelze užít ani právní titul podle § 5 odst. 2 písm. e) ZOOÚ, neboť zveřejnění nebylo nezbytné pro ochranu práv stěžovatelky. Není prostor pro test proporcionality; zákon sám přímo stanoví hranice mezi právem na ochranu majetku stěžovatelky a právem na ochranu osobních údajů podezřelého pachatele; právo na ochranu majetku stěžovatelky je saturováno instalací kamery a pořizováním záznamu, včetně možného předání těchto záznamů příslušným orgánům. 6. Městský soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2016 č. j. 11 A 77/2012-73 zamítl žalobu; poukázal na závazné právní závěry Nejvyššího správního soudu. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že se Nejvyšší správní soud měl zabývat střetem dvou práv, a sice práva stěžovatelky na ochranu majetku a práva pachatele na ochranu osobních údajů. Nesouhlasí s tím, že jakékoliv jiné nakládání se záznamem (bez souhlasu subjektu údajů), než je předání příslušným orgánům, je excesem. Nejvyšší správní soud nepřípustně omezil její právo na ochranu majetku. Stěžovatelčino nakládání se záznamem nebylo jeho "zneužitím" ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2425/09 (U 4/56 SbNU 841), na které poukazovaly správní soudy; podstatné jsou naopak skutkové okolnosti zveřejnění. Záznam zveřejnila za účelem dohledání vlastního odcizeného majetku; fotografie byla doplněna pravdivým sdělením o tom, že daná osoba odcizila kolo; stěžovatelka nemohla tímto postupem nijak zasáhnout do práva na ochranu soukromí pachatele. Policie ČR by se záznamem stěží naložila efektivněji než stěžovatelka; zveřejnění záznamu Policií ČR by nebylo "šetrnější" k právům pachatele. Pravděpodobnost dopadení pachatele bez zveřejnění fotografie by přitom byla velmi malá, o čemž svědčí i statistiky (předložila statistické výkazy Policie ČR o objasněnosti trestných činů). Úspěšnost Policie ČR při pátrání po odcizených movitých věcech je žalostná, proto se stěžovatelka uchýlila k obraně svých práv, a to přiměřeným způsobem. Stěžovatelka uvedla, že již jednou obdobně poskytla Policii ČR záznam o odcizení svého kola, avšak případ byl odložen. Stát tedy v ochraně majetku selhává, jeho pomoc přichází pozdě nebo vůbec. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by měla být pasivní a toliko předat záznam Policii ČR; i v trestním řízení je přípustné, aby strany vyhledaly důkazy (§ 89 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "trestní řád"). 8. Stěžovatelka dodala, že její postup byl přiměřený i z hlediska proměn společnosti. Většina společnosti rozsáhle užívá informační technologie a sociální sítě, proto i právní řád by měl být interpretován s ohledem na tuto společenskou realitu. Stěžovatelka užila existující technologii pozitivním způsobem. Oproti tomu Nejvyšší správní soud formalistickým a konzervativním způsobem postavil nezávadné použití sociální sítě k šíření informace o spáchání krádeže mimo zákon. Stát je podle čl. 4 odst. 4 Listiny povinen zvolit při dvou možných výkladech interpretaci, jež umožní realizaci ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. 9. Podle stěžovatelky bylo porušeno i její právo na zákonného soudce. Nejvyšší správní soud rozhodl odlišně od svého rozsudku ze dne 25. 2. 2015 č. j. 1 As 113/2012-133 (bodu 98), proto měla být věc předložena rozšířenému senátu téhož soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelko