III.ÚS 361/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 361/21 ze dne 30. 11. 2021 N 210/109 SbNU 268 Náležité posouzení účinnosti konfiskace s ohledem na zásadu in favorem restitutionis   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Suverénního řádu Maltézských rytířů - České velkopřevorství, se sídlem Velkopřevorské nám. 485/4, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, se sídlem Ovocný trh 8, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 28 Cdo 3087/2020-677, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2020 č. j. 11 Co 236/2017-564, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020 č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2019 č. j. 11 Co 236/2017-425 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019 č. j. 28 Cdo 4000/2018-403, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 28 Cdo 3087/2020-677 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě (dále též jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2017 č. j. 15 C 279/2013-288 ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2017 č. j. 15 C 279/2013-297 v řízení o určení vlastnictví rozhodl, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 1206 - trvalý travnatý porost, parc. č. 1472/2 - orná půda a parc. č. 1473/2 - trvalý travnatý porost, zapsaných pro obec Vysoká a katastrální území Pitárné na listu vlastnictví č. 149 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Krnov, (dále jen "předmětné pozemky"). 3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel, jenž se žalobou domáhal určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům coby součásti svého historického majetku podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), (dále též jen "ZMV" nebo "zákon o majetkovém vyrovnání"), je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) tohoto zákona, tedy osobou, která utrpěla majetkovou křivdu odnětím pozemků podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů. Nepřisvědčil přitom tvrzením žalovaných F. Friče a vedlejší účastnice řízení, že stěžovatel pozbyl vlastnické právo již podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, a č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, v kterémžto případě by se na něj zákon o majetkovém vyrovnání nevztahoval. 4. K odvolání vedlejší účastnice řízení bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2018 č. j. 11 Co 236/2017-342, jenž byl ovšem zrušen ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019 č. j. 28 Cdo 4000/2018-403. Nejvyšší soud vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení s tím, že má povinnost náležitě přezkoumat argumentaci, jež vedla okresní soud k závěru, že předmětný majetek byl stěžovateli odňat až na základě zákona č. 142/1947 Sb., a nikoli již podle shora uvedených dekretů prezidenta republiky. 5. Krajský soud následně rozhodl ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem ze dne 2. 4. 2019 č. j. 11 Co 236/2017-425, v němž opětovně potvrdil závěry okresního soudu, že majetková křivda nebyla na stěžovateli spáchána již před rozhodným obdobím ve smyslu ustanovení § 1 ZMV. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů okresního soudu, že majetek stěžovatele (mimo jiného i předmětné pozemky) byl vyvlastněn až postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., a to konkrétně rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 15. 5. 1948 č. j. 24909/48-IX-R12 a dalšími navazujícími rozhodnutími, což - promítnuto do právního posouzení věci - krajskému soudu umožnilo dovodit, že stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) ZMV, neboť jeho majetek mu byl odebrán až v rozhodném období bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. 6. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020 č. j. 28 Cdo 2620/2019-452 byl ovšem i tento rozsudek krajského soudu zrušen a vrácen mu k dalšímu řízení. Dovolací soud označil právní hodnocení odvolacího soudu za nesprávné, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 ZMV. Nejvyšší soud krajskému soudu vytknul, že nesprávně dovozuje zachování vlastnického práva stěžovatele z věcných a procedurálních nedostatků konfiskačních řízení, přičemž v odkazu na vlastní předchozí judikaturu i judikaturu Ústavního soudu [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz] zdůraznil, že "tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný". 7. Vysloveným právním názorem dovolacího soudu byl v dalším řízení odvolací soud vázán ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud tedy (v pořadí již třetím a ústavní stížností rovněž napadeným) rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 č. j. 11 Co 236/2017-564 rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba na určení vlastnictví druhé žalované k předmětným pozemkům zamítá (výrok I). 8. Stěžovatel napadl tento rozsudek krajského soudu dovoláním, v němž předložil k posouzení právní otázku, zda je ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 ZMV oprávněnou osobou, přičemž v jejím rámci vymezil další dílčí otázky, jimiž argumentoval v neprospěch správnosti závěru přijatého odvolacím soudem, že k odnětí vlastnického práva právního předchůdce stěžovatele došlo na základě konfiskace již před rozhodným obdobím. Stěžovatel byl toho názoru, že dovolací soud by se měl při novém posouzení těchto otázek odchýlit od řešení přijatého v této věci ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020 č. j. 28 Cdo 2620/2019-452. 9. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele 10. Stěžovatel se závěry obsaženými ve shora rekapitulovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně namítá, že v řízení o žalobách dle ustanovení § 18 odst. 1 ZMV nelze zkoumat existenci restitučních výluk dle § 8 odst. 1 tohoto zákona, neboť tyto tvoří předmět až případného následného restitučního řízení, což dokládá odkazy na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu i komentářovou literaturu. Má za to, že otázkou restitučního nároku se měl nejdříve zabývat Státní pozemkový úřad ve správním řízení, přičemž jeho rozhodnutí by následně podléhalo přezkumu krajským soudem v řízení podle části páté o. s. ř. 11. Stěžovatel považuje ústavní stížností napadená rozhodnutí pro absenci řádného odůvodnění za nepřezkoumatelná. Je toho názoru, že obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně a interpretovaly je způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a opětovně zdůrazňuje, že jeho majetek nikdy nebyl konfiskován. V této souvislosti se dovolává závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1920/20 (N 14/104 SbNU 117). Stěžovatel též napadá organizaci přidělování sporů v restit