Ústavní soud III.ÚS 3630/25 – Podmínky obnovy

Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 1. 2024 č. j. 1 T 12/2023-1548 uznal stěžovatele (i další obžalované) vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu 36 měsíců s přiměřenou povinností uhradit ve zkušební době způsobenou škodu. Současně bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody jednotlivých poškozených. K odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 5 2024 č. j. 7 To 84/2024-1599 zrušil z rozsudku okresního soudu jen část výroku o náhradě škody jedné z poškozených.

V dovolacím řízení stěžovatel poukázal na probíhající trestní řízení okresního soudu vedené pod sp. zn. 1 T 50/2023, v němž vyšly najevo nové skutečnosti týkající se jeho věci. Nejvyšší soud však nevyčkal na doplnění námitek stěžovatelem a usnesením ze dne 27. 11. 2024 č. j. 4 Tdo 975/2024-1661 jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k novým poznatkům, k nimž Nejvyšší soud nepřihlédl, podal stěžovatel návrh na obnovu řízení. Okresní soud ve veřejném zasedání jeho návrh na povolení obnovy řízení zamítl a krajský soud v neveřejném zasedání zamítl i jeho následnou stížnost.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 11, čl. 36 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal výpovědi účastníků řízení ve věci sp. zn. 1 T 50/2023, z nichž dovozuje, že škodu, pro jejíž vznik měl být uznán vinným a odsouzen, způsobily jiné osoby, které v citovaném řízení tuto skutečnost přiznaly. Poukázal též na další poznatky vztahující se k nově získaným vyjádřením věřitelů o termínu vzniku škody, s tím, že tyto nebyly v době řízení ve věci sp. zn. 1 T 12/2023 okresnímu soudu známy. Podle stěžovatele jde o nové skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu (viz například nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17). Podle obecných soudů však byla ekonomická situace známa již tehdy a nové důkazy jen potvrzují pozdější fázi krize. Stěžovatel má za to, že obecné soudy se jeho návrhy nezabývaly, což považuje za nesoulad s nálezem ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17. Některé důkazy byly označeny za nové, aniž by z napadených usnesení bylo patrné, proč nejsou způsobilé ovlivnit původní rozhodnutí, jiné důkazy byly zcela opomenuty. Podle nálezu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 je povinností soudu v řízení o obnově řízení zkoumat každý nový důkaz z pohledu způsobilosti zpochybnit závěry o vině, a vztahuje se na něj zásada in dubio pro reo. Obecné soudy však neověřily, jde-li o novum, a tím porušily práva stěžovatele, který proto navrhuje napadená usnesení zrušit.

Předně se z lustra Ústavního soudu podává, že stěžovatel zde napadl již rozhodnutí obecných soudů ve věci samé; jeho ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 752/25 byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením ze dne 26. 3. 2025. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem uvedeného spisu a s nyní napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů, které musí své závěry zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, je-li stižena vadami, které mají za následek porušení základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry hrubě nepřiléhavé nebo jsou projevem libovůle (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Z napadených usnesení i dalších písemností je patrné, že trestní řízení vedená u okresního soudu pod sp. zn. 1 T 12/2023 a sp. zn. 1 T 50/2023 se týkala shodné trestné činnosti, kdy v prvním z uvedených řízení stěžovatel vystupoval jako jeden z obžalovaných, ve druhém jako jeden z poškozených. V obou řízeních byly obžalovány dvě fyzické osoby a jedna právnická osoba (dále jen "společnost"), přičemž ve druhém případě byl stěžovatel "nahrazen" jinou fyzickou osobou. Toto nahrazení spočívalo v časovém rozlišení, kdy společnost změnila statutárního zástupce, stěžovatel ji opustil a tím ji přestal i zastupovat. Stěžovatel tak byl (spolu s dalšími dvěma osobami) uznán vinným za jednání, kterého se dopustil před ukončením svého vztahu ke společnosti (sp. zn. 1 T 12/2023), přiznání obžalovaných ve věci sp. zn. 1 T 50/2023 se týkalo jejich jednání až v následné době. Okresní soud ani krajský soud proto informace týkající se pozdější trestné činnosti obžalovaných, poté co stěžovatel neměl již k obžalované společnosti vztah (s výjimkou požadavku neuhrazené mzdy), neposoudily jako důkazy způsobilé zvrátit zjištění o jeho vině. Ta měla spočívat zejména v tom, že v době svého působení v obžalované společnosti za ni uzavíral smlouvy a odebíral zboží a služby, ačkoli věděl, že takto vzniklé závazky nebudou (a skutečně nebyly) řádně uhrazeny. Společnost v té době nebyla předlužena, byla však v prohlubující se platební neschopnosti a splácela pouze vybrané závazky, které souvisely s nutnou činností. Skutečnost, že v této praxi pokračovali zástupci společnosti i po odchodu stěžovatele, není způsobilá svědčit jako důkaz možné stěžovatelovy neviny. Obecné soudy v napadených usneseních vyloučily, že by stěžovateli byla přičítána odpovědnost za navazující jednání jiných osob; jinak řečeno, řízení vedené pod sp. zn. 1 T 50/2023 je vedeno pro jednání, které není stěžovateli vytýkáno. Tvrzení stěžovatele, že skutečná škoda věřitelům vznikla až po jeho odchodu ze společnosti, bylo v řízení ve věci samé (sp. zn. 1 T 12/2023) vyvráceno znaleckým zkoumáním. Jeho nová tvrzení proto nemohla zjištěné závěry zvrátit a provedení navržených důkazů bylo nadbytečné.

Užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků: řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení, jež však nenastane, neposoudí-li obecný soud navržené důkazy za způsobilé zvrátit předchozí pravomocné závěry. Posouzení je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady prověřit, zda jde o skutečnosti nové, významné či zcela bezpředmětné. V rámci této kompetence okresní i krajský soud zcela srozumitelně vysvětlily, proč nepovažovaly navržené důkazy za novum a návrhu na obnovu řízení nevyhověly. Srozumitelně přitom uvedly, že nebyly předloženy důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi a důkazy odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (§ 278 trestního řádu). Posouzení tvrzené způsobilosti nových důkazů mít vliv na původní rozhodnutí je v kompetenci obecných soudů, které musí, v rámci své zákonné povinnosti, zohlednit vypovídací schopnost předestřených tvrzení ve vztahu k původním důkazům. Obecné soudy se touto otázkou důkladně zabývaly, postupovaly zcela v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Nespokojenost stěžovatele s jejich závěry lze sice chápat, nezakládá však sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti, neboť jde jen o polemiku s právními závěry obecných soudů.

Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajišťuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel a účastník může využít všechny procesní nástroje, které mu zákon přiznává. Avšak toto právo ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) nezaručuje a ani zaručit nemůže, že řízení bude zakončeno rozhodnutím odpovídajícím požadavkům účastníka, a že jím předložené důkazy budou vyhodnoceny tak, jak očekává. Pravidlo in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), zaručuje, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti), musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného (například nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2718/21). Uvedené pravidlo však lze aplikovat pouze tehdy, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje, jako v projednávané věci.

Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na vlastnictví se argumentace stěžovatele zúžila na pouhé konstatování zkrácení tohoto práva, aniž by uvedl, v čem měl zásah spočívat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy v řízení o návrhu na obnovu řízení zasáhly jeho naříkaná práva. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se návrhem stěžovatele řádně zabývaly a vyslovily jednoznačný závěr, že jím předložené podklady nelze považovat za nové důkazy. Obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně odůvodnily.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.