III.ÚS 3634/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3634/15 ze dne 26. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaroslava Paška a 2. Jiřiny Paškové, obou zastoupených JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem, se sídlem Škroupova 1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 22 Cdo 1483/2015-206, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. ledna 2015 č. j. 18 Co 217/2014-171, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a a) Jana Červeného a b) Vlasty Červené, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítají porušení povinnosti vlastníka stanovené v čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v řízení před Okresním soudem Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 4. 2014 č. j. 3 C 340/2012-115 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 9. 2014 č. j. 3 C 340/2012-142 zamítl žalobu vedlejších účastníků na uložení povinnosti stěžovatelům vyklidit pozemek parc. č. X v k. ú. Hůrky u Zahrádky tak, že z něj odstraní železný plůtek a sušák na prádlo. Okresní soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že ačkoli byly splněny předpoklady pro vyhovění žalobě, výkon vlastnického práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Uvedl, že požadavek žalobců poškozuje stěžovatele, neboť se dotýká jejich zájmu na užívání věci související s bydlením, aniž by žalobcům jako vlastníkům pozemku přinesl odpovídající prospěch. 3. K odvolání žalobců rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení) změnil, a to tak, že stěžovatelé jsou povinni výše specifikované věci z pozemku žalobců odstranit. Podle krajského soudu se žalobci domáhali důvodně ochrany svého vlastnického práva, v jejich jednání nespatřoval výkon práva v rozporu s dobrými mravy, resp. jeho šikanózní výkon. Upozornil přitom na skutečnost, že stěžovatelé mají za účelem přístupu ke svému domu zřízeno k pozemku žalobců věcné břemeno chůze a jízdy a přihlédl rovněž k chování stěžovatelů, kteří užívali předmětný pozemek žalobců dle svých potřeb, bez předchozího souhlasu žalobců. 4. Stěžovatelé podali proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění mj. uvedl, že v dané věci jde o obvyklý sousedský spor, přičemž nešlo o "zvlášť významný zájem" na straně stěžovatelů, pro nějž by bylo nutno dospět k závěru o výkonu vlastnického práva žalobců v rozporu s dobrými mravy [s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217)]. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve shrnuli podstatu věci. Poukázali též na skutečnost, že žalobci získali pozemek, na němž stojí dům stěžovatelů v restituci, přičemž jej ponechali ve stavu, v jakém ho převzali v roce 1999. Žalobci předmětný pozemek mezi domy podle stěžovatelů nevyužívají. Stěžovatelé se ztotožňují se závěry rozsudku soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobci uplatňují své vlastnické právo k pozemku v rozporu s dobrými mravy. 6. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelé namítají, že okolnosti určující zákonné podmínky vyklizení vyložil extrémně formalisticky, neboť zcela ignoroval námitku stěžovatelů, že nezasáhli (nemohli zasáhnout) do práva vlastníků pozemku, když přenosný plůtek a věšák na prádlo byly na pozemkové parcele umístěny ještě předtím, než žalobcům byla tato plocha vydána v restituci. Bez povšimnutí ponechal odkaz na ustanovení § 28 věty druhé zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), v němž se stanoví, že oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v citovaném zákoně. Stěžovatelé poukazují na to, že dovolací soud také nezohlednil, že žalobci zlikvidovali okrasné skalky před domem stěžovatelů, povalili přenosný plůtek a vyvrátili kovové tyče předmětného věšáku na prádlo, resp. učinili tak traktorem, který si k tomu účelu objednali. 7. Přestože uvedenou právní úpravou (§ 28 věta druhá zákona o půdě, obdobně § 11 věta druhá zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, § 10 odst. 1 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) byla žalovanými argumentována (viz vyjádření ze dne 3. 6. 2014) a v řízení byly provedeny odpovídající důkazy (svědci uvedli, že tyto věci se na pozemku nacházely před jeho vydáním), odvolací ani dovolací soud se jimi nezabývaly, jejich hodnocení neprovedly a žádný právní názor v tomto směru nezaujaly. Stěžovatelé mají za to, že napadené rozhodnutí obsahuje překvapivý závěr, který je v příkrém rozporu s právním předpisem, tj. že vlastník pozemku se nemůže domáhat jeho vyklizení odstraněním věci, která na jeho povrch byla umístěna dříve, než se stal jeho vlastníkem, a to vůči osobě, jež takový pozemek nikdy nevlastnila a v žádném vztahu s pozdějším (současným) vlastníkem nebyla. 8. Dovolací soud dle stěžovatelů nenapravil postup odvolacího soudu, jenž z provedených důkazů dovodil závěry, které z nich nevyplývají, a své rozhodnutí založil na zjevně nesprávně hodnocených skutkových zjištěních. Dovolací soud rovněž v místních poměrech a podmínkách neporovnal význam a způsob využití dvou rovnocenných vlastnických práv a bez posouzení konkrétních okolností upřednostnil právo vlastníka pozemku, aniž konstatoval, jaké jednání stěžovatelů zakládá jeho porušení. Pominul i hodnocení sousedů a jiných osob žijících v dané lokalitě obce Hůrky. Stěžovatelé mají za to, že takovým postupem neposkytl ochranu účastníku právního vztahu, porušil princip rovnosti a nenaplnil požadavek spravedlivého soudního procesu. Dovolací soud vůbec neposoudil, proč a od kdy žalobcům vadí sušák na prádlo, zejména v čem jim brání, jakou výhodu získají, když stěžovatelům znemožní letité sušení prádla u svého vesnického domku, a zda nejde o schválnost a bezúčelné zneužití postavení vlastníka pozemku. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563). 9. Z hlediska dobrých mravů dovolací soud zároveň nevyhodnotil, zda chování žalobců, vytvářejících prostřednictvím vlastnického práva k pozemku jakési "domácí vězení" pro obyvatele domu, včetně vyvolávání konfliktů z "nepovoleného" vstupu na jejich parcelní plochu obklopující dům stěžovatelů, je šikanou a projevem zlého úmyslu. Stěžovatelé namítají, že stav založený na zlovolném jednání žalobců znemožnit i malým dětem hrát si v letním období před vesnickým domem (např. mít položen na travnaté části pozemku žalobců nafukovací bazén), jenž dovolací soud považuje za morální a odpovídající uznávaným hodnotám lidského soužití, je absurdním excesem v chápání a výkladu pojmu mravního chování, jak vyplývá z ust. § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. i § 1 odst. 2, § 3 odst. 3, § 8 a § 10 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb. a také ust. § 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb. Dovolací soud podle stěžovatelů nepostupoval v souladu se zásadou výkonu práv s dobrými mravy [viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (N 118/65 SbNU 553)]. 10. V předmětné věci stěžovatelé (a nejen oni) mají doplácet na to, že jejich dům se v důsledku administrativního úkonu stal objektem stojícím na pozemku ve vlastnictví osob, jež nemají morální zábrany zneužívat této skutečnosti k tomu, aby při svých krátkodobých kontrolních návštěvách neustále vyvolávaly napětí, stresy a konflikty. Je zřejmé, že soudy nejsou povolány k tomu, aby měnily osobní vlastnosti účastníků, lze však očekávat, že v rámci rozhodovací pravomoci provedou zhodnocení všech individuálních okolností daného případu a s využitím korektivů dobrých mravů a rozumného zhodnocení místních podmínek zajistí spravedlivé uspořádání existujících poměrů. III. Formální předpoklady projednání návrhu 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Úst