III.ÚS 3731/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3731/15 ze dne 1. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. B., zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 sp. zn. 5 Tdo 976/2015, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí soudu, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. 72 T 146/2012 stěžovatelku uznal vinnou trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), a odsoudil ji podle § 256 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, jehož výkon jí podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Vyjma tohoto trestu jí podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání 3 let a podle § 53 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 150 000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stěžovatelce stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. V adhezním řízení soud prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 7 To 252/2014 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a ve věci sám rozhodl. Jedinou změnu, kterou odvolací soud učinil, představovalo upřesnění popisu skutku ve výroku o vině. Pokud jde o právní kvalifikaci výroku o vině, výši a druh trestu a výrok o náhradě škody, odvolací soud rozhodl zcela shodně jako soud prvního stupně. 4. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že samotná podstata smlouvy o prodeji podniku či jeho části podle § 476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, platného do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák.") vylučuje úmysl prodávajícího poškodit věřitele, takže v posuzované věci absentuje subjektivní stránka trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) odst. 3 tr. zákona. 6. Stěžovatelka předestírá argumentaci ku podpoře úsudku, že se inkriminovanou transakcí, tj. převodem části podniku označené coby Penzion BEN ze společnosti Stavitelství BEN, s. r. o. (prodávající) na obchodní společnost Penzion BEN Polanka, s. r. o. (kupující), neobohatila a ani jí nepoškodila věřitele. 7. Orgány činné v trestním řízení nezkoumaly oprávněnost nároků údajných poškozených. Šlo o dodavatele Stavitelství BEN s.r.o., kteří jí sice vystavili fakturu, ale tato jim byla vrácena buď pro přefakturaci (vyfakturování i neprovedených částí díla), či reklamaci vadně provedených prací, které Stavitelství BEN s. r. o. jako objednatelka odmítla převzít, a na jejich zaplacení tak "poškozeným" nevznikl ze smluv o dílo vůbec nárok. Neoprávněnost pohledávek se posléze prokázala v insolvenčních řízeních na společnosti Stavitelství BEN s. r. o. a Penzion BEN s. r. o., kde pohledávky těchto údajných věřitelů z trestního řízení nebyly přiznány. Totéž vyplývá z výpovědi svědka B. 8. Forma, jakou orgány činné v trestním řízení získávaly důkazy, byla nepřiměřená. Policejní orgán v situaci, kdy stěžovatelka plně spolupracovala, provedly prohlídku jiných nebytových prostor konkretizovaných společností, avšak převzal pouze část účetní evidence Stavitelství BEN s. r. o. a Penzion BEN Polanka s. r. o.; na tomto neúplném podkladě vyhotovili své posudky znalci Ing. Paseka a Ing. Wolkmerová. 9. Soudy nesprávně dovodily, že stěžovatelka pojala úmysl neuhradit část kupní ceny ve výši 3 108 000 Kč. Svědek Kern jako společník OSANO, spol. s r. o. přitom potvrdil její verzi poskytnutí peněžních prostředků formou půjčky a zaplacení kupní ceny podle smlouvy o prodeji části podniku. 10. Kupní cena za prodej části podniku byla v plné výši kupujícím prodávajícímu zaplacena (stěžovatelka soudu doložila výpisy z účtu, účetní příjmové a výdajové doklady) a transakce (na straně příjmové i výdajové) byla v náležitém rozsahu (jak u Stavitelství BEN s. r. o., tak i u Penzion BEN Polanka s. r. o.) a řádně zaúčtována. Celá kupní cena za prodej části podniku byla použita na úhradu závazků Stavitelství BEN s. r. o. a opět o tom stěžovatelka předložila v předmětném trestním řízení originální účetní doklady včetně výpisů z účtů o těchto platbách. Jinými slovy, neobstojí závěr soudů, že zaplacení celé sjednané částky předstírala opakovanými vklady a výběry finančních prostředků na účet a z účtu společnosti Stavitelství BEN, s. r. o. Soudy se nezabývaly ekonomickou situací společnosti OSANO, spol. s r. o., která byla ochotna poskytnout finanční prostředky společnosti Penzion BEN Polanka, s. r. o. na úhradu kupní ceny. 11. Sama stěžovatelka usilovala o další prodej předmětných nemovitostí za vyšší cenu než dosažitelnou v rámci insolvenčního řízení, aby mohla uspokojit věřitele, ale bylo jí v tom zabráněno tím, že v trestním řízení došlo k jejich zajištění. 12. Nikoli jen věřitelé spojení s předmětnou částí podniku, ale i další věřitelé prodávajícího (Stavitelství BEN s. r. o.) se mohli domáhat po obou stranách smlouvy úhrady svých pohledávek. 13. Soudy nezohlednily, že nemovitost byla převedena i s na ní váznoucími závazky, které převyšovaly kupní cenu prodávané části podniku. 14. Soudy nevzaly v potaz závěr znalce Ing. Paseky, že společnost Stavitelství BEN s. r. o. měla dostatečné množství peněžních prostředků k tomu, aby pokračovala v další podnikatelské činnosti i po uzavření smlouvy o prodeji části podniku, a to tím spíše, že označená společnost jako prodávající obdržela kupní cenu za prodej části podniku. 15. Nelze souhlasit s výkladem § 477 odst. 3 obch. zák. (shodně čl. VIII. odst. 3 věta druhá předmětné smlouvy o prodeji části podniku ze dne 16. 12. 2009) podaným Nejvyšším soudem. Zvolená forma "převodu aktiv" (zatížených úvěry do té míry, že výše její tržní hodnoty výrazně přesahovala kupní cenu ze smlouvy o převodu části podniku), zavazovala z hlediska prodávajícího i obě strany smluvního vztahu (zjednodušeně řečeno, "prodávající si nepolepšil a věřitelé si nepohoršili"). Věřitelé se podle stěžovatelky mohli do šesti měsíců ode dne, kdy byl prodej zapsán do obchodního rejstříku, domáhat toho, aby soud určil, že vůči nim je převod závazku prodávajícího na kupujícího neúčinný (srov. § 478 odst. 1 obch. zák.); této možnosti však nevyužili. Svým jednáním nemohla fakticky poškodit věřitele společnosti Stavitelství BEN s. r. o., vyjmenované v popisu skutku, protože prodaná nemovitost byla zatížena zástavním právem ve prospěch úvěrující banky, která by svou pohledávku uspokojila přednostně před ostatními věřiteli. III. Formální předpoklady projednání návrhu 16. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např.