III.ÚS 374/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 374/25 ze dne 3. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Power Real, a. s., sídlem Slezská 1655/63, Praha 3 - Vinohrady, právně zastoupené Mgr. Tomášem Landou, advokátem, sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2024 č. j. 28 Co 88/2024-185, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti JILANA, a. s., sídlem Srázná 5113/1, Jihlava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 4. 2024 č. j. 24 C 169/2024-65 ve výroku I. tak, že žaloba na ochranu držby se zamítá a dále rozhodl o nákladech řízení. Tímto výrokem soud prvního stupně přikázal vedlejší účastnici, aby se zdržela rušení spočívajícího v zamezení dodávek elektrické energie do průmyslového areálu na adrese Malý Beranov 6 a aby navrátila vše v předešlý stav, jaký byl ke dni 26. 2. 2024, a to do tří dnů od právní moci usnesení. 3. Soud prvního stupně na věc aplikoval § 1003 a § 1008 odst. 1 občanského zákoníku a § 177, § 178 a § 180 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že stěžovatelka byla ke dni 27. 2. 2024 držitelkou nemovité věci, a to průmyslového areálu na adrese Malý Beranov 6, jehož prostory pronajímala dalším společnostem. Na základě žádosti vedlejší účastnice došlo ke dni 27. 2. 2024 k odpojení dodávky elektrické energie do celého areálu, kterou zajišťovala společnost EG.D, a. s., a tím vedlejší účastnice měla svémocně stěžovatelce rušit její držbu této nemovité věci. Soud také dospěl k závěru, že vedlejší účastnice je v tomto řízení pasivně legitimována, neboť to byla ona, kdo nechal přerušit dodávku elektřiny do areálu stěžovatelky, bez ohledu na to, kdo je po právu vlastníkem rozvodny nebo práv k připojení k rozvodné síti, a také na to, na čí pokyn jednala. Je to tedy vedlejší účastnice, kdo ruší držbu stěžovatelky. 4. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil, neboť má za to, že stěžovatelka se dovolává ochrany držby práva k dodávkám elektrické energie a nikoliv ochrany držby vlastnického práva k danému areálu jako celku. Byť je vlastníkem areálu, dodávky elektrické energie měla smluvně zajištěny od vedlejší účastnice, naposledy na základě smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání ze dne 22. 4. 2022, účinné do 31. 12. 2022, v níž se coby nájemce, avšak vlastník odběrného místa dodávky elektrické energie (a smluvní partner distribuční společnosti EG.D, a. s.), zavázala tyto dodávky elektřiny stěžovatelce zajišťovat. S odkazem na v usnesení citovanou komentářovou literaturu odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelce držební ochrana práva na odběr elektrické energie nepřísluší, neboť se jedná o nárok vyplývající ze závazkového vztahu mezi ní a vedlejší účastnicí. Odvolací soud souhlasil s argumentací vedlejší účastnice, že i kdyby se stěžovatelka předmětnou žalobou domáhala ochrany držby svého vlastnického práva k nemovitým věcem (předmětného areálu), pak vlastnické právo k nemovitosti (jeho držba) s sebou automaticky bez dalšího nenese i právo na odběr elektrické energie. 5. Podrobnější rekapitulace napadeného rozhodnutí není v dané věci třeba, neboť jeho obsah, jakož i průběh řízení, jsou všem účastníkům známy. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že překvapivým postupem Krajského soudu v Brně bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, z něhož i cituje. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud měl minimálně učinit upřesňující dotaz na stěžovatelku, zda se domáhá ochrany držby celého areálu, či závazkového vztahu. Soud to však neučinil a postavil stěžovatelku před hotovou věc v situaci, kdy již s jeho názorem nešlo nic dělat a stěžovatelka se nemohla vyjádřit. II. Procesní podmínky řízení 7. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. Byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové vady však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 10. Princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí, představuje jednu ze zásad práva na soudní ochranu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3257/21 ze dne 13. 6. 2022, bod 18). Podle judikatury Ústavního soudu se o překvapivé rozhodnutí jedná mimo jiné tehdy, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů (nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014, body 14-15) nebo k odlišnému právnímu hodnocení (nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008, bod 15). Zákaz překvapivých rozhodnutí však přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí; znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (nález sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011; nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012, bod 15; či nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016, bod 42). Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení (nález sp. zn. I. ÚS 615/17 ze dne 10. 8. 2017 či nález sp. zn. IV. ÚS 233/17 ze dne 27. 2. 2018). 11. V tomto kontextu však napadené usnesení odvolacího soudu označit za překvapivé nelze. O takové rozhodnutí by šlo tehdy, pokud by soud rozhodl způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat a neměli by možnost se k názoru soudu vyjádřit. Tak tomu však nebylo. 12. Odvolací soud v posuzování odvolání vedlejší účastnice vycházel z již soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu věci (pouze doplnil dokazování čtením listiny), který považoval za dostatečně a správně zjištěný tak, aby na jeho základě bylo možno ve věci rozhodnout (bod 8. napadeného usnesení). Vedlejší účastnice v odvolání vyjádřila svůj nesouhlas s extenzivním výkladem soudu prvního stupně, že podání žádosti o vypnutí elektřiny v celém areálu je rušením držby nemovitých věcí na straně stěžovatelky a zdůraznila, že vlastnické právo k nemovitosti (držba nemovitosti) s sebou automaticky nenese i právo k dodávkám elektrické energie. Stěžovatelka si podle ní byla plně vědoma skutečnosti, že nedisponuje právy k dodávkám energií a vody, resp. že musí tyto dodávky zajistit u vedlej