III.ÚS 379/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel žalobou podanou dne 29. 3. 2017 u Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") navrhl obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 28 C 139/2014. V tomto řízení byla rozsudkem ze dne 11. 6. 2015 č. j. 28 C 139/2014-188 zamítnuta jeho žaloba, kterou se po vedlejším účastníkovi domáhal omluvy. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 11. 2015 č. j. 70 Co 235/2015-234. Důvodem žaloby na obnovu řízení bylo údajné diskriminační jednání soudkyně a trestné činy Policie České republiky. Stěžovatel společně s podáním žaloby na obnovu řízení požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.

Usnesením okresního soudu ze dne 18. 8. 2017 č. j. 28 C 139/2014-348 bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli se nepřiznává osvobození od soudních poplatků a že se zamítá jeho žádost o ustanovení zástupce. Okresní soud v usnesení uvedl, že majetkové a osobní poměry stěžovatele by odůvodňovaly alespoň částečné osvobození od soudních poplatků podle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dále však konstatoval, že v nyní posuzované věci jde o bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel podle okresního soudu pouze žádal přezkoumání výsledků přestupkového řízení a hodnocení důkazů. Ani přes poučení neuvedl v doplnění žaloby žádné rozhodnutí, které napadá, ani žádné nové skutečnosti či důkazy, pro které by bylo možné obnovu řízení povolit.

Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě krajský soud usnesením ze dne 14. 11. 2017 č. j. 70 Co 236/2017-362 potvrdil usnesení okresního soudu. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že odvolání bylo kompilací invektiv a neuchopitelných myšlenek. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013, v němž Nejvyšší soud uvedl, že účastník občanského soudního řízení uplatňuje podle § 138 odst. 1 o. s. ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany subjektivních práv, ale jen zlovolně a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, případně alespoň procesní obtíže. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde podle Nejvyššího soudu zpravidla tehdy, je-li již ze samotných tvrzení účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo jiné úřední činnosti bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. Krajský soud uvedl, že již z jeho usnesení ze dne 17. 5. 2016 č. j. 70 Co 99/2016-286, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 3. 3. 2016 č. j. 28 C 139/2014-269 o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce, musí být stěžovateli známo, že z jeho strany dochází ke zřejmě bezúspěšnému uplatňování mimořádných opravných prostředků ve věci původní neúspěšné žaloby na ochranu osobnosti podané proti vedlejšímu účastníkovi pro výkon svědecké povinnosti v přestupkovém řízení. Podle krajského soudu je neoprávněnost zásahu do osobnostních práv vyloučena tam, kde k němu došlo v rámci výkonu povinnosti stanovené zákonem. Tento závěr opřel např. o stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. Cpjn 13/2007. V nyní posuzované věci nelze podle krajského soudu dosledovat exces vedlejšího účastníka, který by založil možnost civilního soudu ingerovat do přestupkového řízení z hlediska hodnocení důkazů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti usnesení okresního soudu podal tzv. blanketní odvolání, které uzavřel tím, že poté, co mu bude Českou advokátní komorou určen advokát, oznámí toto soudu a teprve po nastudování spisu tento advokát blanketní odvolání doplní. Okresní soud však věc bez dalšího, aniž by stěžovatele vyzval k doplnění odvolání či odstranění vad, postoupil spis krajskému soudu. Tímto nesprávným postupem mu měla být odňata možnost jednat před soudem.

K závěrům krajského soudu stěžovatel uvedl, že si byl vědom nedostatků v naplnění náležitostí stanovených v § 205 o. s. ř., nicméně podle něj bylo povinností okresního soudu a krajského soudu, v souladu s relevantní judikaturou, použít postup podle § 43 o. s. ř. ve spojení s § 209 o. s. ř. Krajský soud podle stěžovatele rovněž nezdůvodnil, proč mu nebyla dána možnost odvolání doplnit. I proto jeho usnesení označil za překvapivé.

V průběhu řízení doručil stěžovatel (bez právního zastoupení) Ústavnímu soudu dvě podání označená jako "námitka podjatosti pro kriminální jednání a podezření na korupci ‚soudce' JUDr. Ing. Jiří Zemánek, Csc."

Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Usnesením ze dne 5. 3. 2018 č. j. III. ÚS 379/18-14 Ústavní soud rozhodl, že soudce Jiří Zemánek není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 379/18.

V další fázi řízení dospěl Ústavní soud - po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a usnesení krajského soudu - k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nesprávným postupem krajského soudu, resp. okresního soudu, které jej nevyzvaly k doplnění podaného odvolání, mu byla odňata možnost jednat před soudem.

Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že odvolání stěžovatele nebylo posouzeno jako vadné či nedostatečné, o čemž svědčí i skutečnost, že krajský soud podané odvolání neodmítl, nýbrž rozhodl tak, že se potvrzuje usnesení okresního soudu. Lze proto konstatovat, že postup podle § 43 o. s. ř. ve spojení s § 209 o. s. ř. nebyl namístě. Z obsahu napadeného usnesení je rovněž zřejmé, že krajský soud se zabýval věcnou správností usnesení okresního soudu, zejména co se týče posouzení otázky, zda ze strany stěžovatele jde ve smyslu § 138 o. s. ř. o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, či nikoliv. V této souvislosti odkázal na ustálenou rozhodovací praxi opřenou o stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu o vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv při svědecké výpovědi. V nyní posuzované věci je třeba zdůraznit, že krajský soud na zřejmé bezúspěšné uplatňování práva upozornil stěžovatele již dříve. Rovněž bylo správně přihlédnuto k dosavadnímu přístupu stěžovatele k řízení a projednávané věci, resp. k invektivám obsaženým v jeho podání, z čehož krajský soud dovodil, že stěžovatel uplatňuje svá práva svévolně.

Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.