III.ÚS 3829/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3829/18 ze dne 19. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. N., t. č. Vazební věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem, sídlem Veronské nám. 590, Praha 15 - Horní Měcholupy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 sp. zn. 8 Tdo 686/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2017 sp. zn. 6 To 72/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016 sp. zn. 56 T 3/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 31 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, (skutky pod body I., II. a III.), a odsoudil ho podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to částky ve výši 25 100 Kč. Městský soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), dále rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit škodu specifikovaným poškozeným. Městský soud rozhodl též o vině a trestu spoluobviněných. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") z podnětu odvolání stěžovatele a konkretizovaných spoluobviněných nadepsaným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. řádu a § 259 odst. 4 tr. řádu částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně stěžovatele. Podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015 (skutky pod body I., II. a III.), a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015 (skutky pod body I., II. a III.), a odsoudil ho podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky ve výši 25 100 Kč. Vrchní soud podle § 228 odst. 1 tr. řádu dále rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit škodu specifikovaným poškozeným. Vrchní soud rozhodl též o vině a trestu u spoluobviněných. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl. Týmž usnesením dovolání spoluobviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nezohlednily v plné míře dříve uložené tresty (které ve svém podání upřesňuje) a jeho nepříznivý zdravotní stav. Ten se po dobu vyšetřování, kdy se nacházel ve výkonu trestu, zhoršoval. Uložený trest je nepřiměřeně vysoký a vzhledem k jeho zdravotnímu stavu likvidační. Soudy v předchozích řízeních postupovaly podle § 45 tr. zákoníku, zatímco v nyní posuzované věci uplatnily § 43 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž z úpravy horní hranice trestní sazby obsažené v tomto ustanovení vybočily. Městský soud svoji rozhodovací činnost navíc zatížil průtahy. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a vzhledem k již uloženým trestům a jeho zdravotnímu stavu obecné soudy vedl k uplatnění trestu mírnějšího. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Jde-li o rozsudek městského soudu, který vrchní soud v odsuzující části týkající se stěžovatele v celém rozsahu zrušil, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit v tomto rozsahu podruhé), a z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl pro svou nepříslušnost. 7. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud tudíž následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh. 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Ve stěžovatelově věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 11. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo nen