III.ÚS 3856/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3856/17 ze dne 10. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Kalcovského, zastoupeného JUDr. Danielem Uličným, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2017 č. j. 22 Cdo 2396/2017-213 a výroku I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. ledna 2017 č. j. 29 Co 173/2016-195 v části, kterou byl potvrzen výrok II a změněn výrok III rozsudku soudu prvního stupně, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Aleše Bursy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené vlastnické právo a právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu hlavy druhé a páté Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, resp. právo na ochranu majetku a spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 1. 2016 č. j. 24 C 77/2013-125 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví vedlejšího účastníka (jako žalobce) a stěžovatele (jako žalovaného) ke konkrétním pozemkům v katastrálním území Jeřmanice (výrok I), tyto pozemky byly přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (výrok II), vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit stěžovateli na vyrovnání podílů částku 502 667 Kč (výrok III), dále pak jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že každý z účastníků je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Liberci na náhradu nákladů řízení částku 3 509,50 Kč (výrok V). 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že se pozemek p. č. X v katastrálním území Jeřmanice přikazuje do vlastnictví stěžovatele, jinak jej v tomto výroku potvrdil, stejně tak jej potvrdil i ve výroku V, dále jej změnil ve výroku III tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na vyrovnání podílů částku 339 492 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit České republice náklady státu ve výši 600 Kč (výrok II) a že žádný z účastníků ani vedlejší účastnice na stěžovatelově straně, Eva Kalcovská, nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 12 874 Kč, a také bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem (resp. vedlejším účastníkem) a vedlejší účastnicí na straně žalovaného (resp. stěžovatele) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v dovolání uplatnil otázku zásadního právního významu, kterou formuloval (ve stručnosti) tak, zda krajský soud porušil § 1144 odst. 1 s přihlédnutím k § 1142 odst. 2 občanského zákoníku, jestliže nepřistoupil k reálnému rozdělení věcí tak, aby byl respektován podíl na věci obou bývalých spoluvlastníků. Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným, pustil se však do meritorní polemiky s důvody dovolání a citoval některé skutkové závěry soudů nižších stupňů. Ty stěžovatel, jak dále uvádí, nezpochybňuje, mají však zakládat jiné právní posouzení, než k jakému dospěl Nejvyšší soud, tedy že pokud posuzované pozemky "pod tratí", vyjma pozemku p. č. X, byly přikázány do vlastnictví vedlejšího účastníka, protože jsou obhospodařovány jedním nájemcem, rozsudek krajského soudu obstojí. V této souvislosti stěžovatel upozornil, že uvedený soud upřednostnil kritérium využití společné věci před hlediskem výše spoluvlastnických podílů, neboť i když na základě doplněného znaleckého posudku nevyloučil, že některé z větších pozemků jsou "samostatně oddělitelné a i dobře prodejné", respektoval stav existující v době jeho rozhodování, tedy že jde o zemědělské pozemky obhospodařované jako celek. 6. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu má dle stěžovatele plynout, že uvedený soud si byl dobře vědom nutnosti vypořádat spoluvlastnictví také s ohledem na velikost podílů, nevyvodil z tohoto kritéria žádné závěry. Jeho úvahy jsou vnitřně rozporné, nezohledňující zákonný imperativ nařizující věc ve spoluvlastnictví vypořádat tak, aby byla maximálně respektována nově vznikající práva výlučných vlastníků. Uvedený soud sice zdůraznil, že ve věci k reálnému rozdělení nepřistoupil, nijak ale nevysvětlil, proč namísto toho uplatnil princip kompenzace v penězích, když mu, ačkoliv byl jeho podíl na všech pozemcích třetinový, přiřkl jediný pozemek odpovídající jedné čtvrtině z jeho dřívějšího spoluvlastnického podílu, kdy současná výměra nedosahuje ani 10 % celkového úhrnu zrušeného spoluvlastnictví. Dle stěžovatele bylo třeba přistoupit buď k rozvržení pozemků, jak navrhoval, nebo některé či všechny pozemky reálně rozdělit a nově vzniklé parcely přisoudit účastníkům s ohledem na velikost jejich podílů. Krajský soud se dle stěžovatele mýlil, když uvedl, že je pro něho (stěžovatele) výhodné, že vedlejší účastník chce převzít pozemky "nad tratí", z důvodu, že jejich bonita je zpochybňována oproti pozemkům "pod tratí". Navrhl totiž vypořádání takovým způsobem, který by zahrnoval smíšení pozemků více i méně bonitních pro oba účastníky. 7. Nejvyšší a krajský soud tak dle stěžovatele založily svá rozhodnutí na absenci aplikace ústavně zaručených principů, zásad a pravidel, v prvé řadě práva vlastnit majetek. Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je druhem omezení vlastnického práva, a takové omezení je, jsou-li dodržena kritéria stanovená "jednoduchým" právem, v souladu s ústavním pořádkem, ovšem pokud může být veřejnou mocí učiněn zásah do vlastnického práva nižšího rozsahu, je třeba dát tomuto způsobu přednost. Stěžovatel upozornil, že předmětné pozemky užíval celá desetiletí, pečoval o ně, má k nim osobní vztah, protože je u nich jeho bydliště. Jak již uvedl, nyní vlastní pozemek, jehož výměra činí méně než 10 % výměry spoluvlastněných pozemků, tento poměr má být zcela hrubý a nenáležitý, což připustil i krajský soud, k reálnému rozdělení jakéhokoliv pozemku nepřikročil, ač to bylo možné, což by šlo o "nižší zásah" do jeho vlastnického práva. 8. Jestliže Nejvyšší i krajský soud daly přednost úvahám "na téma hospodaření na daných pozemcích jako celku", jde dle stěžovatele o nenáležitý výklad. Pozemky byly obhospodařovány jedním nájemcem, to však neznamená, že tento stav vydrží i nadále, každý z vlastníků si může rozmyslet, zda bude pokračovat ve smluvním vztahu s danou osobou. Navíc se na něm nepěstuje žádná zemědělská plodina, což snižuje význam daného argumentu. Současně stěžovatel upozornil, že v odvolacím řízení prokázal, že bude mít vyřešen vstup na pozemky, bude-li jeho návrhu vyhověno. Uvedené soudy tak svým rozhodnutím bez zákonného a přiměřeného důvodu zasáhly do jeho vlastnického práva. 9. Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces tyto soudy porušily tím, že nerespektovaly principy vyzdvižené v rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž právo na spravedlivý proces zajišťuje účastníkovi možnost předstoupit před soud a předestřít svá tvrzení v rozsahu, který pokládá za potřebný, čemuž odpovídá povinnost soudu o vzneseném návrhu rozhodnout, a své rozhodnutí patřičně odůvodnit, jinak založí jeho nepřezkoumatelnost a zpravidla také jeho protiústavnost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů