III.ÚS 3871/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V záhlaví uvedeným usnesením odmítl Nejvyšší soud pro vady stěžovatelčino dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 4. 2017 č. j. 10 Co 459/2015, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 17. 7. 2015 č. j. 6 C 16/2012-307 tak, že vedlejší účastníci jsou vlastníky v žalobě specifikovaného pozemku v katastrálním území S. (o výměře 12 m2). Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatelčino dovolání postrádá zákonem požadované obsahové náležitosti.

Stěžovatelka vyjadřuje s hodnocením Nejvyššího soudu nesouhlas, když zdůrazňuje, že v dovolání řádně vymezila dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V dovolání totiž "konfrontovala relevantní otázku procesního práva se stávající judikaturou dovolacího soudu" a rovněž řádně vymezila, které právní posouzení považuje za nesprávné, a to mimo jiné proto, že z odůvodnění krajského soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. že tyto právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Současně stěžovatelka konstatuje, že podle jejího názoru "i dle usnesení dovolacího soudu" byly splněny předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že její dovolání mělo být Nejvyšším soudem věcně projednáno, neboť splňuje veškeré zákonem požadované obsahové náležitosti.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

Podstatou posuzované věci je stěžovatelčino tvrzení, že její dovolání nemělo být odmítnuto pro vady, neboť obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti. Stěžovatelkou předkládaná argumentace se přitom soustřeďuje na otázku důvodnosti dovolání, a to patrně proto, že je přesvědčena o jeho přípustnosti - tomu nasvědčuje i její tvrzení, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení "zároveň uvádí obiter dicta, že dovolání v této věci bylo přípustné".

Oproti očekávání stěžovatelky Ústavní soud zdůrazňuje, že z odůvodnění napadeného usnesení naopak jasně vyplývá, že prvotním důvodem Nejvyšším soudem zjištěných vad dovolání byl závěr, že v něm stěžovatelka řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti.

Tomuto závěru odpovídá skutečnost, že stěžovatelka přípustnost dovolání spatřovala v tom, že "rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé"; je tak zjevné, že stěžovatelka vycházela ze znění § 237 o. s. ř. účinného do 31. 12. 2012, tedy ze znění, které Nejvyšší soud pro posouzení stěžovatelčina dovolání nemohl použít.

Jinými slovy řečeno, bylo-li stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka zákonem požadovaným způsobem nevymezila předpoklady jeho přípustnosti, Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v § 243c odst. 1 věta první o. s. ř., nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil", to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz § 243c odst. 2 o. s. ř.); na stěžovatelčino dovolání je proto třeba hledět jako na dovolání vadné (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; 460/2017 Sb.).

Je tedy nepochybné, že stěžovatelka řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, pročež je její v ústavní stížnosti předložená právní argumentace v úplnosti procesně bezcenná; z toho důvodu se v posuzované věci nemohou uplatnit ani závěry stěžovatelkou dovolávaného nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251).

Nejvyšší soud nikterak nepochybil, odmítl-li stěžovatelčino dovolání pro vady, neboť je zjevné, že stěžovatelka zastoupená advokátem nebyla s to řádně vymezit důvody, pro které by mělo být její dovolání přípustné, v souladu s rozhodným zněním občanského soudního řádu.

Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.