III.ÚS 396/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 396/22 ze dne 12. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Zdeňka Husníka, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 33 Cdo 2563/2021-428 a proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. dubna 2021 č. j. 83 Co 30/2020-413, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Jozefa Paločka a Andrey Paločkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), do práva vyjádřit se k provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejších účastnících řízení (žalovaných) domáhal zaplacení částky 150 816,50 Kč s příslušenstvím z titulu plnění ze smlouvy o dílo (rekonstrukce střechy a podlah a vybudování přístavku) s tím, že žalovanou částku tvoří nedoplatek ceny díla bez daně z přidané hodnoty ve výši 75 896 Kč a 15% daň z přidané hodnoty z celkové částky 499 471 Kč, tj. částka ve výši 74 920,50 Kč. Dále požadoval smluvní pokutu ve výši 273 750 Kč. 3. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 11. 2019 č. j. 32 C 92/2016-351 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 28. 5. 2020 č. j. 32 C 92/2016-385 a opravným usnesením ze dne 28. 5. 2020 č. j. 32 C 92/2016-384 žalobě vyhověl a vedlejším účastníkům řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku celkem ve výši 424 566,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 4. 2021 č. j. 83 Co 30/2020-413 v části výroku I., jímž bylo vyhověno žalobě v požadavcích na zaplacení 273 750 Kč a 40 795 Kč s příslušenstvím, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.); v části výroku I., jímž bylo vyhověno žalobě v požadavku na zaplacení celkem 110 021,50 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II., III. a IV. o nákladech řízení rozsudek okresního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Krajský soud po částečném zopakování dokazování konstatoval, že stěžovatel, jakožto zhotovitel díla opíral svůj nárok o písemnou smlouvu o dílo ze dne 3. 5. 2015 a o dalších pět smluv o dílo uzavřených v ústní formě. Šlo tedy o více peněžitých nároků se samostatným skutkovým základem. Co se týče uplatněného nároku z písemné smlouvy ze dne 3. 5. 2015, krajský soud dovodil, že účastníci smlouvy učinili předpokladem splatnosti ceny díla vystavení a doručení takového daňového dokladu, který bude mít zákonné náležitosti (tj. náležitosti vyžadované zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v rozhodné době). Krajský soud konstatoval, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že faktura č. 22 ze dne 30. 9. 2015 vystavená stěžovatelem jakožto souhrnný daňový doklad (dále jen "faktura č. 22") neobsahovala náležitosti vyžadované § 31b odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), takže splatnost doplatku ceny díla dosud nenastala. Krajský soud uzavřel, že nebyla-li cena díla dosud splatná, nevznikl stěžovateli ani nárok na zaplacení 15% daně z přidané hodnoty ve výši 40 795 Kč s příslušenstvím, ani nárok na smluvní pokutu ve výši 273 750 Kč. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2021 č. j. 33 Cdo 2563/2021-428 odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel nedostál své povinnosti vymezit přípustnost dovolání ve vztahu k jím formulované otázce aplikace zákona o dani z přidané hodnoty ve znění rozhodném v době vystavení faktury č. 22 (tj. ke dni 30. 9. 2015), čímž znemožnil její dovolací přezkum. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že předpoklad přípustnosti dovolání stěžovatel specifikoval pouze u právní otázky, zda osoba povinná k dani může nebo musí vystavit souhrnný daňový doklad ve smyslu § 31b zákona o dani z přidané hodnoty, kterou považuje za Nejvyšším soudem dosud neřešenou. Na této otázce však nebylo rozhodnutí krajského soudu založeno. Jestliže totiž ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by stěžovatel vystavoval faktury na dílčí plnění a vystavil toliko jednu fakturu č. 22, která obsahovala souhrn různých (blíže neurčených) plnění, které vedlejším účastníkům řízení poskytl podle všech uzavřených smluv o dílo, učinil sám v mezích daných zákonem o dani z přidané hodnoty volbu vystavit souhrnný daňový doklad. A pakliže této zákonné možnosti vydat souhrnný daňový doklad využil, bylo nezbytné, aby takový doklad splňoval zákonné náležitosti ve smyslu § 31b odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, což však tento doklad nesplňoval. Nespočívalo-li ovšem rozhodnutí krajského soudu na uvedené otázce, nemohlo být ani pro její řešení dovolání přípustné. Dalšími námitkami (rozhodování krajského soudu v rozporu se zásadou koncentrace řízení, nesplnění smluvních požadavků u faktury č. 22, vydání překvapivého rozhodnutí, nepoučení stěžovatele v souvislosti s otázkou splatnosti) pak stěžovatel nezpochybňoval právní posouzení věci, nýbrž namítal vady řízení, k nimž však Nejvyšší soud může přihlížet jen, bylo-li by dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení a stav věci. Pochybení krajského soudu spatřuje v retroaktivní aplikaci § 31b zákona o dani z přidané hodnoty a v tom, že mu krajský soud nedal možnost vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru, který se týkal aplikace tohoto ustanovení. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že odmítl dovolání, přestože podle přesvědčení stěžovatele byly předpoklady přípustnosti řádně vymezeny. K tomu uvádí, že krajský soud posuzoval náležitosti faktury č. 22 podle § 31b odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném od 1. 4. 2019 (tj. od novely provedené zákonem č. 80/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony), ačkoliv tato faktura byla vystavena již dne 30. 9. 2015. Podle stěžovatele jde tak o pravou retroaktivitu, která je zakázána a došlo tím ke svévolnému porušení jeho legitimního očekávání. V době vystavení faktury č. 22 tato nemusela obsahovat samostatné údaje o každé přijaté platbě, neboť zákon o dani z přidané hodnoty tuto povinnost nestanovoval. Neaplikoval-li by krajský soud retroaktivně § 31b odst. 4 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, nemohl by ani dospět k závěru o absenci zákonných náležitostí faktury č. 22. Nejvyšší soud pak přehlédl, že bylo aplikováno toto ustanovení retroaktivně. 7. Další pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že jej neseznámil se svým odlišným právním názorem na otázku splatnosti ceny díla a jeho rozsudek tak byl překvapivý. Krajský soud pouze naznačil, že tuto otázku bude zkoumat, ale již neřekl z jakého hlediska. Správně měl přitom postupovat podle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a stěžovatele řádně poučit. V této souvislosti stěžovatel připomíná zejména nález 30. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 933/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 8. Nejvyššímu soudu pak vytýká nepřezkoumatelnost jeho usnesení, resp. to, že odmítnutí dovolání bylo odůvodněno obecně a paušálně pro nevymezení předpokladů přípustnosti. Vyslovuje přesvědčení, že i když neuvedl se kterým konkrétním rozhodnutím Nejvyššího soudu je napadený rozsudek krajského soudu v rozporu, jeho argumentace, že retroaktivní použití právního předpisu je v rozporu s veškerou právní naukou a judikaturou všech soudů, byla dostatečně určitá a splňující zákonem stanovené předpoklady. V této souvislosti odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), jakož i na nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21. Podle stěžovatele § 237 o. s. ř. nevyžaduje, aby v dovolání byla citována judikatura Nejvyššího soudu, se kterou má být napadeného rozhodnutí v rozporu. Jde jen o požadavek formulovaný Nejvyšším soude