III.ÚS 4002/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4002/19 ze dne 22. 9. 2020 N 184/102 SbNU 129 Meze přezkumu v dovolacím řízení a právo na soudní ochranu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jitky Svobodové, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2019 č. j. 21 Cdo 1484/2019-178, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní společnosti Soukromá základní škola X, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2019 č. j. 21 Cdo 1484/2019-178 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2019 č. j. 21 Cdo 1484/2019-178 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložené kopie napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 8 C 117/2016 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (žalobkyně) se domáhala proti vedlejší účastnici (žalované) určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatelka na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2008 pracovala u vedlejší účastnice jako učitelka a následně od 1. 7. 2010 jako ředitelka, a to až do dne 20. 1. 2016, kdy byla z funkce ředitelky odvolána. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2017 č. j. 8C 117/2016-73 žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelka byla jmenována do funkce ředitelky školy podle § 166 odst. 7 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2011, čímž došlo ke změně jejího pracovního poměru a k jejímu odvolání z funkce ředitelky školy mohlo dojít kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu nebo i bez uvedení důvodu. Odvolání stěžovatelky z vedoucího místa tak vyhodnotil jako souladné s § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a přijal též závěr, že "je dána fikce nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zákoníku práce", a proto výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 1. 2016 je platným právním jednáním. 3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 9. 2018 č. j. 23 Co 102/2018-154 rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud při potvrzení rozsudku však dospěl k odlišnému závěru v otázce jmenování stěžovatelky do funkce ředitelky školy, neboť je na rozdíl od obvodního soudu nepovažoval za souladné se školským zákonem. Dle názoru městského soudu tak stěžovatelka mohla být odvolána z funkce ředitelky jen tehdy, jestliže s ní byla možnost odvolání dohodnuta a současně s ní bylo dohodnuto, že se této funkce může vzdát (§ 73 odst. 2 zákoníku práce). Uzavření takové dohody přitom městský soud shledal ve skutečnosti, že stěžovatelka podpisem pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2008 "stvrdila, že byla řádně seznámena s pracovním řádem a vnitřními předpisy zaměstnavatele", tedy i organizačním řádem ze dne 1. 12. 2007, který mj. upravuje i pracovní náplň ředitele školy a stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce. Ve shodě s obvodním soudem pak dospěl k závěru o nadbytečnosti stěžovatelky, z čehož dovodil důvodnost výpovědi z pracovního poměru dané stěžovatelce. 4. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatelka brojila dovoláním. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019 č. j. 21 Cdo 1484/2019-178 bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že "rozsudek odvolacího soudu je - byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech - věcně správný". II. Argumentace stěžovatelky 5. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu mělo podle stěžovatelky dojít k porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka namítá nesprávné použití podústavního práva, které v důsledku svévole v rozhodování Nejvyššího soudu vybočuje z principu spravedlnosti a zasahuje do jejího uvedeného základního práva. Poukazuje přitom na nepřípustnost postupu Nejvyššího soudu spočívajícího v přezkumu právní otázky, která nebyla v dovolání stěžovatelky označena za spornou a jejíhož přezkumu se nedovolávala. 6. Stěžovatelka svou argumentaci zakládá na § 242 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), dle kterého lze v dovolacím řízení přezkoumat dovolání toliko z důvodu v něm vymezeného. Nejvyšší soud měl postupovat mimo toto oprávnění, neboť dílčí právní otázku týkající se posouzení právního základu pro jmenování stěžovatelky do funkce ředitelky řešil navzdory skutečnosti, že tuto právní otázku stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila, jelikož závěr městského soudu o tom, že její pracovní poměr u vedlejší účastnice nevznikl jmenováním dle § 33 odst. 3 zákoníku práce, byl správným, pro ni pozitivním, nijak s ním nepolemizovala a nenapadala ho, protože městský soud v této dílčí otázce přisvědčil argumentaci stěžovatelky. Navzdory tomu se Nejvyšší soud v dovolacím řízení touto otázkou zabýval a posoudil ji jinak než městský soud, a to v neprospěch stěžovatelky. Nerespektoval tak dispoziční zásadu civilního řízení. Stěžovatelka dále poukazuje na podle ní nesprávný výklad relevantních ustanovení školského zákona a rozporuje právní závěry dovozené Nejvyšším soudem v dílčí otázce, která mu jako dovolací otázka nebyla předložena. 7. Za ústavně nesouladné a porušující právo na soudní ochranu považuje stěžovatelka strohé odmítnutí přezkumu v dovolání odůvodněného poukazu na rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů a nepřezkoumatelnost hodnocení důkazů v otázce existence volného pracovního místa u vedlejší účastnice v době výpovědi. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17 (N 149/86 SbNU 511), na který odkazovala již ve svém dovolání. Brojí současně i proti postupu městského soudu a nesprávnosti jeho právního posouzení založeného na skutkových závěrech týkajících se nadbytečnosti stěžovatelky, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Právě nespokojenost s tímto postupem městského soudu vedla stěžovatelku k napadení jeho rozhodnutí dovoláním, avšak Nejvyšší soud podle stěžovatelky zdůvodněné tvrzení nepodrobil přezkumu a zabýval se dílčí otázkou, která byla městským soudem vyřešena ve prospěch stěžovatelky a nebyla jejím dovoláním napadena. III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatelky 8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost účastníkovi a vedlejší účastnici s výzvou, aby se k ní ve stanovené lhůtě vyjádřili. 9. Nejvyšší soud ve svém stručném vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, protože dle jeho názoru nelze mít za to, že by byla porušena ústavní práva stěžovatelky, a přezkum jeho rozhodnutí z hlediska jeho správnosti přípustný není. Ke stěžovatelkou namítanému přezkumu rozhodnutí městského soudu nad rozsah uplatněných dovolacích důvodů poukazuje toliko na to, že "z rámce dovolacího přezkumu nebylo možno vyloučit právní otázku, na níž záviselo posouzení právního postavení stěžovatelky jako ředitelky školy zřízené tzv. neveřejným zřizovatelem". V další části vyjádření odůvodňuje své závěry k této otázce přijaté v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Výtky stěžovatelky k rozhodnutí označil za "pokračování polemiky" o výkladu § 166 odst. 7 školského zákona vedené před obecnými soudy. Za zákonné a ústavně souladné považuje i nezabývání se námitkou stěžovatelky týkající se rozporu skutkových závěrů městského soudu s provedeným dokazováním, neboť dle jeho vyjádření touto námitkou "nebyl uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.". 10. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření rovněž navrhla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, protože ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu považuje za "zákonný, logický a precizně odůvodněný". K namítanému rozhodování Nejvyššího soudu nad rozsah uplatněných dovolacích důvodů vedlejší účastnice uvádí, že