III.ÚS 405/15

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti společnosti Akzo Nobel Coatings CZ, a. s., se sídlem Vyskočilova 1481/4, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem AK Štros & Kusák, se sídlem Národní 32, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2015 č. j. 93 Co 488/2014-106 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. února 2014 č. j. 40 C 120/2013-48, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Porušení výše označeného práva spatřuje stěžovatelka v postupu a následném rozhodnutí obou obecných soudů, které prý nesplnily základní náležitosti spravedlivého procesu a v předmětném pravomocně skončeném občanskoprávním řízení vystupovaly zcela formalisticky, neboť prý "rezignovaly alespoň na základní právní posouzení".

Stěžovatelka zpochybňuje zákonnost "usnesení", které bylo vydáno asistentem soudce a nikoli soudcem samotným, dále podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť o těchto podmínkách se prý dozvěděla až při nařízeném jednání dne 4. 2. 2014, kdy jí soud prvního stupně sdělil, že jí dne 6. 9. 2013 byla doručena žaloba spolu s výzvou podle § 114b o. s. ř. s upozorněním, že v případě nesplnění podmínek výzvy bude mít soud za to, že žalobní nárok žalobce S. B. G. Color, spol. s r. o. (dále jen "žalobce") o zaplacení částky 42 267,20 Kč s příslušenstvím žalovaná uznává. Stěžovatelka tvrdí, že na jednání ve věci dne 4. 2. 2014 nebyla schopna na nastalou procesní situaci reagovat, takže si doručení žaloby a usnesení s výzvou do své datové schránky ověřila až zpětně po skončení nařízeného jednání, přičemž prý zjistila, že jí sice předmětná žaloba byla řádně doručena, nebyla jí však prý doručena výzva soudu k vyjádření. Stěžovatelka tvrdí, že po nahlédnutí do spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 40 C 120/2013 ze dne 7. 3. 2014 zjistila, že v identifikaci písemnosti je uvedeno usnesení na č. l. 22 a žaloba. V popisu doručované písemnosti je však uvedena toliko žaloba, ale usnesení z č. l. 22 zde uvedeno není. Stěžovatelka dále tvrdí, že není správný rovněž závěr soudu o doručení předmětných písemností fikcí, neboť z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky je zřejmé, že si stěžovatelka doručenou datovou zprávu vyzvedla téhož dne 6. 9. 2013. Tuto "nesrovnalost" v doručení výzvy nevysvětlil ani odvolací soud v rozhodnutí napadeném ústavní stížností.

V další části odůvodnění stěžovatelka namítá, že ve věci bylo zcela nepřípustným způsobem aplikováno ustanovení § 153b o. s. ř. (správně zřejmě § 153a odst. 3 o. s. ř., pozn. Ústavního soudu), neboť žaloba obsahovala takové vady, které takovému postupu soudu bránily.

Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud současně rozhodl, že Česká republika je povinna uhradit jí náklady právního zastoupení.

Soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř.

Odvolací soud konstatoval, že odvolání účastníků řízení nejsou důvodná, neboť v případě odvolacích námitek žalované bylo zjištěno, že předmětné usnesení ze dne 2. 9. 2013 č. j. 40 C 120/2013-22 bylo stěžovatelce doručeno spolu s žalobou do její datové schránky dne 6. 9. 2013. I když podle zjištění odvolacího soudu nebyla podaná žaloba "zcela bezvadná", nelze souhlasit s žalovanou v tom, že by byla neprojednatelná, a že by z ní nevyplývaly zásadní skutkové okolnosti uplatněného nároku.

Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Předmětem jeho ústavněprávního přezkumu je především dodržení materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě a též dodržení základních práv včetně práva na soudní a jinou právní ochranu.

Žádné ústavněprávní vady však Ústavní soud v postupu obecných soudů a v jimi vydaných rozhodnutích neshledal.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatelky, které se týkají údajného nedoručení usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 9. 2013 č. j. 40 C 120/2013-22 do datové schránky stěžovatelky a dospěl k závěru, že nejsou opodstatněné.

Jejich obsahem je pouhá polemika se zjištěními soudu prvního stupně i soudu odvolacího, která sama o sobě důvodem k závěru o porušení ústavnosti být nemůže.

Především je Ústavní soud nucen konstatovat, že námitky stěžovatelky neberou v úvahu zjištění odvolacího soudu, která korespondují s listinnými doklady předloženými stěžovatelkou Ústavnímu soudu jako příloha ústavní stížnosti. Závěry, které z nich stěžovatelka dovozuje, jsou s nimi v příkrém rozporu především proto, že jsou vybudovány na vlastní skutkové verzi údajného nedoručení výzvy do datové schránky stěžovatelky. Takové závěry a tvrzení jsou i s ohledem na předložené listinné doklady nevěrohodné a účelové, přičemž je zřejmé, že jejich cílem je "dohnat" prostřednictvím ústavní stížnosti to, co stěžovatelka zameškala v řízení před obecnými soudy vlastní procesní nedbalostí. Stěžovatelce bylo nepochybně ode dne 6. 9. 2013 známo, že je proti ní vedeno občanskoprávní řízení, v němž žalobkyně uplatňuje nárok na zaplacení výše uvedené částky spolu s příslušenstvím. Přesto, jak sama připouští, se stěžovatelka k této skutečnosti postavila zcela pasivně (veškerou procesní obranu v podstatě začala budovat až po ústním jednání ve věci, kdy již byl vydán rozsudek pro uznání).

Pokud se týká námitky, že výzva soudu byla vydána asistentem soudce a nikoliv soudcem samotným, z čehož stěžovatelka dovozuje porušení ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., je v této části ústavní stížnost nepřípustná, neboť ji stěžovatelka neuplatnila ve svém odvolání a odvolací soud se jí proto nemohl zabývat a řádně se s ní vypořádat. Z pohledu platné judikatury Ústavního soudu jde o nepřípustné novoty, kterými se Ústavní soud v řízení o projednávané ústavní stížnosti nemůže zabývat.

Z důvodů výše vyložených proto Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.

V případě odmítavého usnesení Ústavní soud náklady právního zastoupení stěžovatelce nepřiznává.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu