III.ÚS 408/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 408/10 ze dne 4. 11. 2010 N 220/59 SbNU 187 Nahlížení úpadce do spisu a právo činit podání v daňovém řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 4. listopadu 2010 sp. zn. III. ÚS 408/10 ve věci ústavní stížnosti KMB nábytek, s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Písku, Samoty 2124, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2010 č. j. 2 Aps 6/2009-52, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu a byla odmítnuta stěžovatelčina žaloba proti nezákonnému zásahu správního orgánu v podobě odepření práva nahlédnout do daňového spisu. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 92/2009 se podává následující. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 10. 2009 č. j. 10 Ca 92/2009-25 zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu správního orgánu, který spatřovala (podle odůvodnění rozsudku) v tom, že při jednání dne 12. 8. 2009 nebylo umožněno jejímu zástupci Ing. M. učinit jménem stěžovatelky podání ústně do protokolu a stěžovatelce (resp. její likvidátorce Ing. M.) nebylo umožněno nahlédnout do daňového spisu. Podle krajského soudu bylo v dané věci rozhodné, že na majetek stěžovatelky byl usnesením tohoto soudu ze dne 17. 7. 2006 prohlášen konkurs, v důsledku čehož přešel výkon subjektivních práv a povinností daňového subjektu v daňovém řízení na správce konkursní podstaty; pouze ten - a nikoli úpadce či jeho likvidátor - tudíž může nahlížet do spisu a činit podání. V posuzovaném případě pak soud dospěl k závěru, že o nezákonný zásah ze strany žalovaného se ani z povahy věci jednat nemohlo, neboť neumožnění nahlédnutí do spisu a odmítnutí sepsat podání za této situace nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. není. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž upozornila "na zřejmý rozpor v rozhodování soudů, a to v náhledu na otázku, zda je úpadce oprávněn nahlédnout do svého daňového spisu"; ačkoli prý "NSS i ÚS" na ni odpovídají kladně, krajský soud v její věci přisvědčil opačnému názoru správce daně, jestliže jí (jako jednatelce a likvidátorce) do spisu nahlédnout neumožnil. Stěžovatelka "odmítá názor", z něhož tento postup správce daně vychází, že po prohlášení konkursu "přechází (veškerá) práva a povinnosti na správce konkursní podstaty", jakož i názor, že "není daňovým subjektem", neboť úpadce jím zůstává nadále, byť "s omezenými právy". Za "absurdní" tedy považuje, že by do svého daňového spisu nahlédnout nemohla, a stejně tak hodnotí i to, že by tak nemohla učinit "zprostředkovaně", prostřednictvím zvoleného zástupce; "právě tak" je daňový subjekt - úpadce "oprávněn činit (některá) písemná či ústní podání ... příkladmo požádat o výpis ze svého daňového účtu". Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a žalobu stěžovatelky ze dne 13. 8. 2009 proti nezákonnému zásahu správního orgánu odmítl. Soud vycházel z toho, že kasační stížnost směřovala proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu toliko ohledně nezákonného zásahu tvrzeného v podobě odepření práva nahlédnout do daňového spisu (viz odstavec 15), a zde uplatnil názor, že v této procesní situaci stěžovatelce (její likvidátorce) svědčilo právo se odvolat [§ 23 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále jen "daňový řád")]. Jelikož stěžovatelka je nevyužila, pak podle kasačního soudu soud krajský "vyhodnotil nastolenou situaci procesně chybně", jestliže věc projednal meritorně, aniž nejprve zhodnotil, zda pro podání žaloby byly splněny všechny procesní podmínky; platí totiž, že "bylo-li možné se proti rozhodnutí správce daně bránit jinými právními prostředky (odvoláním)", pak měla být žaloba jako nepřípustná podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s. odmítnuta. Kasační stížnost je proto důvodná, neboť takto založený neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (nepřípustnost žaloby) zakládá kasační důvod zmatečnosti řízení před soudem prvního stupně ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a v důsledku toho kasační soud, maje na zřeteli ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s., nejen napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil, ale "zároveň rozhodl o odmítnutí žaloby podané stěžovatelkou (§ 110 odst. 2 s. ř. s.)". V části odůvodnění, titulované jako "obiter dictum", prezentoval názor (odlišný od názoru krajského soudu), že "v důsledku prohlášení konkurzu ... úpadce nepřestává být účastníkem hmotněprávních vztahů - nadále zůstává dlužníkem, resp. vlastníkem majetku"; proto "výklad, který by úpadci právo nahlížet do spisu upíral, je nutno považovat za nepřípustně extenzivní, neboť by nad rámec zákona (o konkurzu a vyrovnání) zasahoval do postavení úpadce jako daňového subjektu". Výkon práva nahlížet do spisu podle § 23 daňového řádu není totiž dispozicí s majetkem a případné poškození konkursních věřitelů (což je vlastní smysl úpadcových omezení) tím nehrozí. V ústavní stížnosti stěžovatelka shledává v napadeném rozhodnutí "jisté nedorozumění, které vzešlo z textu kasační stížnosti" a tvrdí, že v podané žalobě brojila toliko proti tomu, že správce daně odmítl s jí určeným zástupcem jednat a neumožnil jí (prostřednictvím zástupce) učinit podání ústně do protokolu. Není tak podle ní pravda, že v řízení před krajským soudem uplatnila též námitku proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v neumožnění nahlédnout do daňového spisu, stejně jako, že v kasační stížnosti pak toliko namítala nesprávnost jeho závěrů ohledně této námitky. Zásah do svých práv proto spatřuje zejména v tom, že Nejvyšší správní soud "neodůvodněně změnil kasační předmět, a v důsledku toho rozhodl o naprosto jiném podání", čímž se jí nedostalo ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu "mocí soudní". Stranou podle jejího názoru nemůže zůstat ani to, že postup, jenž je jí Nejvyšším správním soudem "nakazován" (podat odvolání), není možné reálně uskutečnit, neboť není oprávněna činit v daňovém řízení procesní úkony, jestliže - podle správce daně - přísluší pouze správci konkursní podstaty, a jím zahájené řízení by proto bylo zastaveno. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti (ve vztahu k námitce o změně "kasačního předmětu") uvedl, že stěžejní a prakticky jediná kasační námitka stěžovatelky mířila právě proti neumožnění nahlédnutí do spisu, přičemž formulace kasační stížnosti byla zcela v její dispozici a (tento) rozporovaný postup správního orgánu byl předmětem přezkumu i v řízení před krajským soudem. Rozhodnutím soudu nedošlo k vyloučení věci ze soudního přezkumu, nýbrž bylo toliko specifikováno - v souladu se zásadou subsidiarity ochrany ve správním soudnictví - že k ochraně svých práv měla stěžovatelka k dispozici jiný opravný prostředek. Namítá-li pak, že tento "nakázaný" postup není možné reálně uskutečnit, neboť řízení o odvolání bude správním orgánem zastaveno, má i zde možnost - po vyčerpání řádných opravných prostředků - se domáhat poté soudní ochrany cestou žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení. V replice na vyjádření Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka ohradila proti jeho "interpretaci kasačního řízení" s tím, že podle ní nejde o "žádné opakování řízení o podané žalobě a Nejvyšší správní soud sám měl mít trvale na paměti, čeho se stěžovatelka domáhá". Podle ní bylo "vše popsáno dostatečně srozumitelně a to jediné, co je správním soudům nyní vytýkáno, je, že nad touto věcí dostatečně nepouvažovaly". Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hledi