III.ÚS 4166/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4166/19 ze dne 31. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2019 č. j. 28 Cdo 2855/2019-584, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2019 č. j. 61 Co 60/2019-539 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 10. prosince 2018 č. j. 11 C 398/2014-480, a s ní spojený návrh na zrušení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, a 1) města Cheb, sídlem nám. Krále Jiřího z Poděbrad 1/14, Cheb a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, Územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 1313/14, Plzeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Se svou ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb. (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2018 č. j. 11 C 398/2014-480 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal, aby soud podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.), určil, že Česká republika je vlastnicí pozemků v katastrálním území Háje u Chebu (I. výrok). Dále uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi 1) ve výši 104 223 Kč (II. výrok) a vedlejší účastnici 2) ve výši 2 100 Kč (III. výrok). Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tak, že vedlejší účastník 1) nabyl vlastnické právo k dotčeným pozemkům v důsledku naplnění všech zákonných předpokladů přechodu vlastnictví podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ačkoliv předchůdci stěžovatelky svědčí poslední zápis vlastnictví v pozemkové knize a vedlejší účastník 1) nebyl historickým vlastníkem. Ve prospěch vedlejšího účastníka 1) bylo totiž vydáno platné přídělové rozhodnutí podle § 8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, podle něhož se lesní půda přidělí svazkům územní samosprávy, tedy obcím. K realizaci přídělového rozhodnutí po právní stránce však nedošlo v důsledku zániku obecního jmění, neboť přídělové rozhodnutí bylo vydáno v závěru roku 1949 a k vyžadované intabulaci vlastnického práva vedlejšího účastníka 1) již nedošlo. Ze stejného důvodu nemá dle okresního soudu smysl zabývat se realizací směny lesních pozemků, přestože z provedeného dokazování je zřejmé, že po faktické stránce byla směna uskutečněna v březnu 1949, když její završení po právní stránce ztratilo po 1. 1. 1950 jakýkoliv význam (neboť se všechny dotčené pozemky staly státními). Stejně tak nemá smysl řešit, zda byla uhrazena přídělová cena, protože obce byly na základě § 18 zákona č. 144/1949 Sb., o oddlužení svazků lidové správy, zproštěny povinnosti platit přídělovou cenu. Protože vedlejší účastník 1) nabyl předmětné nemovitosti přímo ze zákona, je bez právního významu hodnocení morálnosti jeho jednání, jak namítal stěžovatel. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 4. 2019 č. j. 61 Co 60/2019-539 rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (I. výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) náhradu nákladů řízení ve výši 79 539 Kč (II. výrok) a uložil stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi 1) částku 10 239 Kč (III. výrok) a vedlejší účastnici 2) částku 300 Kč (IV. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastník 1) se stal vlastníkem předmětných pozemků na základě zákona, a nebyl zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi zahrnut mezi povinné osoby. Krajský soud dodal, že soudní praxe je již sjednocena v závěru, že zásadu legitimního očekávání nelze uplatnit tam, kde proti němu stojí výslovná zákonná úprava, která toto legitimní očekávání konkretizuje. Protože legitimní očekávání založené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo transformováno zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva, přestalo již ve své původní podobě existovat; lze se proto dovolávat těchto majetkových práv jen tak, jak je vymezil zákonodárce. 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, o kterém Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 10. 2019 č. j. 28 Cdo 2855/2019-584 rozhodl tak, že řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu zastavil (I. výrok), dovolání proti rozsudku krajského soudu podle § 243 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), odmítl (II. výrok) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) na nákladech dovolacího řízení částku 4 114 Kč. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, a jeho dovolání proti výroku o věci samé (I. výrok rozsudku krajského soudu) tak trpí vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soudy v jeho věci použily § 2a zákona č. 172/1991 Sb. způsobem, který zakládá zpětnou účinnost, čímž zasáhly do práv skutečných historických vlastníků majetku dle zákona č. 428/2012 Sb. a zákona č. 142/1947 Sb., a zavádějí privilegovaný druh majetku obcí, u něhož je vyšší míra ochrany vlastnictví i nižší požadavky na prokázání jeho nabytí. Cílem a smyslem § 2a zákona č. 172/1991 Sb. je dle stěžovatele navrácení majetku, který byl obcím fakticky svěřen do užívání do 31. 12. 1949 a netvoří tak jejich historický majetek, a to i když přídělové řízení nebylo dokončeno, což je s ohledem na ústavně zaručená práva a svobody skutečných vlastníků ústavně hraničním výkladem, neboť se má restituovat vlastnické právo někomu, kdo pozemky nikdy nevlastnil a byl pouze jejich držitelem. Rozšiřující výklad, který užily soudy v dané věci, kdy nemusely být splněny žádné podmínky restituce ze strany obcí (především doložení faktického nakládání s majetkem, jak požadoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3746/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), je v rozporu se zákonem a ústavně zaručenými právy stěžovatele, kterému skutečné vlastnické právo svědčilo, a má právo na restituci předmětných pozemků jakožto vlastník, kterému byl majetek "ukraden" komunistickým režimem. Ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. považuje stěžovatel za nesystémové a rozporné s ústavním pořádkem, a domáhá se proto jeho zrušení. 6. Stěžovatel též tvrdí, že soudy pochybily, když přiznaly vedlejšímu účastníkovi 1) náklady řízení za právní zastoupení advokátem. K tomu stěžovatel odkazuje na nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 a uvádí, že vedlejší účastník 1) disponuje majetkoprávním odborem, ve kterém je zaměstnáno nejméně sedm osob, z nichž alespoň jedna má vysokoškolské právnické vzdělání a je specialistkou na danou problematiku. Je proto zásahem do ústavních práv stěžovatele, je-li přiznána obci náhrada nákladů řízení, byť prakticky celý majetek nabyla podle zákona č. 172/1991 Sb. a jde tak pro ni o běžnou agendu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č.