III.ÚS 439/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 439/21 ze dne 2. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Uhrové, zastoupené advokátem Mgr. Janem Maškem, sídlem Pekařská 658, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2021 č. j. 5 Cmo 165/2019-2340, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a 1) Romana Skřipce, 2) obchodní společnosti KOVO SKŘIPEC s. r. o., sídlem Zábřeh - Václavov 6 a 3) obchodní společnosti Nástrojárna Kovo-Dana s. r. o., sídlem Michelská 966/74, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), a to s tvrzením, že jím bylo porušeno zejména její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 5. 2020 č. j. 30 Cm 309/2018-2103 vyloučil na návrh prvního vedlejšího účastníka stěžovatelku z výkonu funkce jednatelky druhé vedlejší účastnice s tím, že nesmí po dobu tří let od právní moci tohoto usnesení vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní korporace nebo v ní být osobou v obdobném postavení. Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud tak, že stěžovatelka opakovaně závažným způsobem porušila povinnost péče řádného hospodáře, mimo jiné krácením povinných plateb zdravotního a sociálního pojištění nebo zneužíváním finančních prostředků druhé vedlejší účastnice za účelem sledování prvního vedlejšího účastníka a dalších osob ze soukromých důvodů. 3. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud napadeným rozhodnutím v průběhu odvolacího řízení vydal předběžné opatření, podle něhož se stěžovatelce "zakazuje vykonávat funkci jednatele" druhé vedlejší účastnice, a to do pravomocného skončení odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že ve věci samé nařídil již sedm odvolacích jednání, která však byla "vždy bezprostředně před svým konáním zmařena tvrzeným zdravotním stavem nového právního zástupce" stěžovatelky. Dále vrchní soud podotkl, že jakkoliv předběžná opatření zpravidla nařizuje soud prvního stupně, není vyloučeno, aby o nařízení předběžného opatření rozhodl v průběhu odvolacího řízení přímo odvolací soud, vyvstane-li ve smyslu § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), taková potřeba, že je třeba jednat bezodkladně. Vrchní soud měl za osvědčené, že stěžovatelka založením třetí vedlejší účastnice v průběhu odvolacího řízení, která bezprostředně konkuruje druhé vedlejší účastnici, a výkonem funkce statutárního orgánu v nich, porušila zákaz konkurence podle § 199 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. o. k."). Současně měl za osvědčené, že stěžovatelka výkonem funkce jednatelky druhé vedlejší účastnice poškozovala na valné hromadě prvního vedlejšího účastníka jako společníka (bod 5 odůvodnění). V odůvodnění rozhodnutí poukázal vrchní soud též na to, že vydání předběžného opatření zvažoval na podnět prvního vedlejšího účastníka již dříve, avšak vzhledem k předpokládanému termínu odvolacího jednání k němu z důvodu procesní ekonomie řízení nepřistoupil. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení o nařízení předběžného opatření nebylo vydáno soudem prvního stupně, ale odvolacím soudem, a to dokonce bez návrhu účastníka řízení. V návaznosti na to uvádí, že "o možnosti jeho vydání neměla ani ponětí", přičemž vydáním předběžného opatření došlo k situaci, kdy druhá vedlejší účastnice nemá osobu, která by mohla vykonávat funkci statutárního orgánu. Napadené rozhodnutí, které bylo vydáno "bez jakéhokoliv předchozího upozornění účastníků řízení", stěžovatelce zcela "odňalo jakékoliv procesní zbraně a učinilo z ní nerovného a znevýhodněného účastníka řízení", čímž "došlo k porušení ústavněprávního principu rovnosti účastníků řízení". Stěžovatelka rovněž upozorňuje na to, že předběžné opatření nemohl vrchní soud vydat, neboť jeho obsah je totožný s rozhodnutím ve věci samé. 5. V uvedeném postupu vrchního soudu spatřuje stěžovatelka porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na veřejné projednání věci a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když proti napadenému rozhodnutí nebylo přípustné dovolání [§ 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], ani jiný procesní prostředek ochrany práv podle § 72 odst. 3 téhož zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). S ohledem na své ústavní postavení se řídí zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů [viz nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. K zásahu do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, kdyby soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky [srov. např. nález ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279) nebo usnesení ze dne 12. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20]. 8. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá přezkumu rozhodnutí soudu o vydání předběžného opatření. Již v minulosti Ústavní soud dovodil, že rozhodnutí soudu ve věci předběžného opatření je nutné podrobit přezkumu v tzv. omezeném testu ústavnosti, neboť podstatná část záruk řádného procesu se vztahuje na soudní řízení ve svém celku [např. nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13 (N 144/70 SbNU 347) nebo usnesení ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 2734/11]. V rámci tohoto omezeného testu ústavnosti je úlohou Ústavního soudu posoudit, zda rozhodnutí soudu ve věci předběžného opatření bylo vydáno příslušným orgánem státní moci (čl. 38 odst. 1 Listiny), zda mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny) a konečně, zda není projevem soudní svévole [nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo usnesení ze dne 12. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20]. Ústavní soud proto zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14), a činí tak pouze ve výjimečných případech, jestliže rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, že si vyžaduje bezprostřední zásah Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10). 9. Ústavní soud ve světle výše uvedených východisek přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. V ústavní stížnosti stěžovatelka v prvé řadě namítala, že předběžné opatření vydal vrchní soud coby soud odvolací, a nikoliv soud prvního stupně. Tuto námitku shledal Ústavní soud nedůvodnou. Ustanovení § 102 odst. 1 o. s. ř. hovoří o možnosti nařízení předběžného opatření "po zahájení řízení", přičemž pod tento pojem lze podřadit rovněž řízení o opravném prostředku (odvolání). Podle § 211 o. s. ř. navíc pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Již vrchní soud poukázal v bodu 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 3192/17, v němž Ústavní soud zdůraznil, že "jakkoli zpravidla nařizuje předběžné opatření soud prvního stupně a proti takovému rozhodnutí je přípustné odvolání, není vyloučeno,