Ústavní soud III.ÚS 4648/12 – Postupy pro řešení sporů při výkonu kolektivní správy

Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 7. prosince 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.

Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že Městský soud v Praze uznal jako důvodnou žalobu vedlejšího účastníka i přes to, že žalobce v řízení neprokázal svá tvrzení. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud výrok I. napadeného rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl zažalován vedlejším účastníkem o vydání bezdůvodného obohacení, neboť měl provozovat veřejnou produkci hudebních děl bez licenčního oprávnění (v provozovnách Galerie Stonebridge a Souvenir Shop byla prostřednictvím puštěného rádia zpřístupňována hudební díla veřejnosti, aniž by stěžovatel měl s vedlejším účastníkem uzavřenu licenční smlouvu a uhrazenu licenční odměnu). Stěžovatel se v řízení před obecným soudem bránil námitkou, že vedlejší účastník neprokázal, jaká hudební díla byla zpřístupňována, resp. že byla zpřístupňována díla těch autorů, které zastupuje, a tato skutečnost není ani konstatována v napadeném rozsudku. Naopak soud měl nosný důvod svého rozhodnutí založit na skutečnosti, že to byl stěžovatel, kdo tvrdil a měl prokázat, že provozoval díla jiných, vedlejším účastníkem nezastoupených autorů, ale toto tvrzení neprokázal. Ohledně výše částky, k jejíž úhradě byl Městským soudem v Praze zavázán (6 868 Kč), pak obdobně poukázal, že vedlejší účastník žádal vydání bezdůvodného obohacení za konkrétní období, z něhož byla odvozena i výše bezdůvodného obohacení. Z provedených důkazů však nevyšlo najevo, že by právě po toto období, resp. po celé toto období stěžovatel ve své prodejně pouštěl nahrávky veřejnosti. V uvedeném stěžovatel spatřoval porušení práva na spravedlivý proces.

Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.

Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných stěžovatelovým návrhem, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel se mýlí v tom, že vedlejší účastník není oprávněn zastupovat (udělovat licence a vybírat licenční odměny) i za užití děl těch autorů, s nimiž nemá uzavřenu příslušnou smlouvu. Autorský zákon zakotvuje právní institut tzv. rozšířené kolektivní správy práv [viz ustanovení § 101 odst. 9 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)]. Jejím smyslem je ochranu zájmů uživatelů předmětů ochrany (v souzeném případě stěžovatele) a posílení jejich právní jistoty, že v důsledku výkonu jejich hospodářské činnosti nebudou vůči nim běžně vznikat nároky jednotlivých nositelů práv, kterých může být celá řada, nýbrž zásadně pouze nárok kolektivního správce. Licence udělená kolektivním správcem pak v zásadě opravňuje k užití příslušných předmětů ochrany všech nositelů práv bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o nositele smluvně zastupované či nikoli. Právní režim tzv. rozšířené kolektivní správy práv je odůvodněn především v takových případech, kdy dochází k hromadnému užívání předmětů ochrany a individuální sjednávání licenčních smluv by bylo obtížné či přímo nemožné. Autorský zákon zde stanoví zvláštní právní důvod k jednání i za smluvně nezastupované autory. Postavení těchto nositelů práv je potom ex lege stejné jako v případě nositelů práv smluvně zastupovaných (srov. Ivo Telec, Pavel Tůma: Autorský zákon, 1. vydání. Praha: 2007, 989 s.).

Lze tedy shrnout, že stěžovateli nic nebrání v tom, aby veřejnosti zpřístupňoval hudební díla jen autorů, s nimiž nemá vedlejší účastník uzavřenu příslušnou smlouvu. Byl-li by schopen to prokázat, pak by vedlejšímu účastníkovi právo na bezdůvodné obohacení (licenční odměnu) nevzniklo; v opačném případě však vedlejším účastníkem poskytnutá licence umožňuje sdělování hudebních děl veřejnosti i těch autorů, jež nejsou s vedlejším účastníkem ve smluvním vztahu.

Vedlejší účastník se však nedomáhal licenční odměny resp. nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného výkonu kolektivně spravovaného práva za užití děl nezastoupených autorů, ale naopak za užití děl zastupovaných nositelů práv. Protože v řízení bylo postaveno na jisto, že hudební díla byla veřejnosti zpřístupňována prostřednictvím rozhlasu v době od 2. 2. 2010 do 26. 5. 2010 a od 11. 10. 2010 do 30. 11. 2011, je v tuzemských podmínkách vyloučeno, aby ani v jedné ze situací nebylo sděleno byť jen jedno hudební dílo autora zastoupeného jediným kolektivním správcem pro práva k dílům hudebním v České republice, jímž vedlejší účastník je. Za těchto okolností by prokazování, požadované stěžovatelem, bylo jen formální a nehospodárné. Tím ale Ústavní soud nevylučuje, že může nastat situace, kdy skutkový stav nebude možné zjistit jinak, než detailně prováděným dokazováním.

Protože se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by Městský soud v Praze porušil jeho základní právo na spravedlivý proces, a Ústavní soud sám jiné porušení ústavního pořádku neshledal, nezbylo než aby bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].