Ústavní soud III.ÚS 494/25 – Výpověď daná zaměstnavatelem

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vyplývá, že stěžovatel byl dne 25. 7. 2012 odvolán z funkce vedoucího zastupitelského úřadu v Buenos Aires a dne 27. 9. 2012 mu byla doručena výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Porušení se měl stěžovatel dopustit tím, že jako vedoucí zastupitelského úřadu se sídlem v Buenos Aires nezajistil dodržování režimových opatření stanovených směrnicí V5/2010 Baires ze dne 6. 10. 2012 (dále jen "směrnice"); porušil režim manipulace s klíči a identifikačními prostředky a nezajistil vypracování novely ochranného režimu po změně dispozičního uspořádání kanceláří na zastupitelském úřadu. Porušení pracovních povinností se stěžovatel dále měl dopustit tím, že ve dnech 7. 8. a 8. 8. 2012 v pracovní době i mimo ní na pracovišti sám požíval alkoholické nápoje a s jeho vědomím i jemu podřízení zaměstnanci. Uvedeným jednáním byly vytvořeny podmínky pro odcizení příruční pokladny a vedlejší účastnici tak vznikla škoda ve výši 551 007,32 Kč. O této mimořádné události informoval s velkým časovým odstupem, což přispělo k odstranění jakýchkoli případných stop a důkazů.

Rozsudkem ze dne 13. 2. 2015 obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 9. 2012. Rozsudek obvodního soudu byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 2. 2015 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2017) a vrácen obvodnímu soudu k dalšímu řízení, neboť jednání dne 28. 5. 2014 probíhalo v neúplném složení senátu a bylo nutné doplnit dokazování podle návrhu účastníků.

Rozsudkem ze dne 7. 12. 2016 obvodní soud žalobu opětovně zamítl. Městský soud rozsudek obvodního soudu usnesením ze dne 7. 6. 2017 zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení s pokynem k doplnění důkazního řízení a novému hodnocení všech provedených důkazů ve smyslu § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský řád (dále jen "o. s. ř.") a napravení procesního pochybení při dokazování.

V pořadí třetím rozsudkem ze dne 22. 8. 2018 obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl, neboť výpověď splnila všechny formální náležitosti a z provedených důkazů soud prokázal, že na zastupitelském úřadě nebyl dodržován ochranný režim stanovený směrnicí týkající se pohybu místních sil v objektu, manipulace s klíči, zamykání kanceláří a uspořádání kanceláří a pohybu a evidence návštěv. Stěžovatel ve své pozici vedoucího zastupitelského úřadu odpovídal za dodržování ochranného režimu objektu.

Městský soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 potvrdil rozsudek obvodního soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Městský soud konstatoval, že k odcizení valutové pokladny došlo, aniž by na dveřích místnosti nebo trezoru byly shledány stopy násilného vniknutí, poškození zámku nebo překonání bezpečnostních opatření. Stěžovatel porušil své povinnosti podle § 302 písm. g) a § 301 písm. d) zákoníku práce.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2022 dovolání stěžovatele proti nákladům řízení odmítl. Rozsudek městského soudu ze dne 27. 3. 2019 a obvodního soudu ze dne 22. 8. 2018 zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud neshledal úvahu odvolacího soudu o intenzitě porušení pracovních povinností stěžovatelem za úplnou a správnou. Z odůvodnění odvolacího soudu nebylo zřejmé, zda závěr o intenzitě porušení pracovních povinností stěžovatele učinil výhradně (a tedy nesprávně) na základě skutečnosti, že porušením pracovních povinností způsobil vedlejší účastnici škodu v podobě odcizení pokladní hotovosti převyšující 550 000 Kč nebo zda přihlížel i k jiným relevantním hlediskům. Škoda jako následek porušení pracovní povinnosti zaměstnancem představuje jen jedno z mnoha dalších hledisek, k nimž soud při vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce přihlíží (musí přihlížet). Na konkrétních okolnostech projednávané věci bude vždy záležet, jaký význam se bude vzniku škody a její výši při výsledném posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přikládat. Obvodní soud musí tedy doplnit úvahu o intenzitě porušení pracovních povinností v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele opětovně zamítl. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu posoudil veškeré relevantní okolnosti a dospěl k názoru, že intenzita porušení povinností stěžovatele vyplývající z právních předpisů byla velmi závažná, v souladu s § 52 písm. g) zákoníku práce. Obvodní soud při svém rozhodování zohlednil, že stěžovatel působil na mimořádně prestižní pozici, ve své dosavadní práci dosahoval velmi dobrých výsledků, s pracovní kázní neměl nikdy problémy a byl pozitivně hodnocen zaměstnavatelem. Avšak stěžovatel porušil interní předpisy v ustanoveních týkajících se pravidel pohybu zaměstnanců (včetně místních sil) a režimu manipulace s klíči, a to v době nepříznivé bezpečnostní situace v Argentině. Obvodní soud také posoudil, že k odcizení valutové pokladny došlo de facto při soukromé oslavě, na které stěžovatel akceptoval požívání alkoholických nápojů, což vedlo k nižší míře obezřetnosti zaměstnanců.

Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud aproboval závěry obvodního soudu o tom, že stěžovatel nezajistil, aby byla dodržována pravidla o pohybu místních sil na zastupitelském úřadě, především v době konání rozlučky dne 7. 8. 2012; v době konání rozlučky nezajistil, aby byly zamčeny místnosti zastupitelského úřadu; strpěl, aby se v době konání rozlučky konzumoval alkohol; strpěl, aby byl porušen režim manipulace s klíči od pokladního trezoru. Městský soud tedy po zvážení všech hledisek dospěl k závěru, že výpověď stěžovateli podle § 52 písm. g) zákoníku práce nebyla nepřiměřená.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se v daném případě neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Stěžovatel namítá, že soudní rozhodnutí jsou postavena výlučně na důkazech předložených vedlejší účastnicí, a to na zápisu z mimořádné kontroly Zastupitelského úřadu ČR v Buenos Aires ze dne 29. 8. 2012, výslechu Mgr. Kozelkové a výslechu Ing. Kolatka (členové kontrolní skupiny). Zápis z mimořádné kontroly byl opřen o výpovědi zaměstnanců zastupitelského úřadu (jak místních sil, tak vyslaných pracovníků), o těchto výpovědích však neexistují žádné protokoly či záznamy a soudem vyslýchaní zaměstnanci zastupitelského úřadu popřeli pravdivost tvrzení obsažených v zápise z mimořádné kontroly.

Stěžovatel tvrdí, že soudy vycházely jen z tvrzení vedlejší účastnice a jí prospívajících důkazů, a ignorovaly tvrzení stěžovatele a jemu prospívající důkazy a vůbec se k těmto tvrzením a důkazům nevyjádřily. Postup soudů založil extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy a vykazuje znaky nepřípustné libovůle soudu při hodnocení důkazů.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nálezy ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41), ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22], přičemž do nezávislé činnosti obecných soudů zasahuje jen ve výjimečných případech.

Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Stěžovatel rozporuje zjišťování a hodnocení skutkového stavu rozhodného pro naplnění relativně neurčité hypotézy § 52 písm. g) zákoníku práce. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem "porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem" definován, proto je úkolem soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Obecné soudy vymezily hypotézu § 52 písm. g) zákoníku práce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1479/2011), přičemž reflektovaly veškeré (včetně pro stěžovatele pozitivní) okolnosti významné pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností stěžovatelem.

V posuzované věci obecné soudy náležitě vysvětlily, proč dospěly k závěru o platnosti výpovědi. Důkazy řádně provedly a hodnotily je ve svém souhrnu. Soudem provedený výklad skutkových okolností případu i jejich subsumpce pod příslušná ustanovení zákoníku práce, nejsou zjevně nepřijatelné ani arbitrární a jsou výhradně výkladem podústavního práva, do nějž zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.