III.ÚS 497/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 497/19 ze dne 28. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ladislava Poláka, zastoupeného Mgr. Hynkem Navrátilem, advokátem, sídlem Na Florenci 1025/1, Praha - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 20 Co 263/2018-120, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., sídlem Evropská 810/136, Praha 6 - Vokovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 5. 2018 č. j. 10 C 54/2017-98 bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice jako žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 33 515 Kč s příslušenstvím a dále zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 16 094 Kč. Obvodní soud s odkazem na § 1903, § 1731 a § 1740 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), dovodil důvodnost žaloby na základě závěru, že účastníci uzavřeli v průběhu soudního řízení dohodu o narovnání. Na základě uvedené dohody byla vedlejší účastnice povinna uhradit stěžovateli částku 81 549 Kč, včetně soudem přiznaných úroků z prodlení, náklady právního zastoupení ve výši 16 094 Kč a poměrnou část soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. Následná změna stanoviska vedlejší účastnice podle obvodního soudu na tom nemůže nic změnit. Vedlejší účastnice stěžovateli uhradila částku 49 034 Kč, podle dohody tak zbývá uhradit částku 33 515 Kč a náklady řízení ve výši 16 094 Kč, proto obvodní soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 15. 11. 2018 č. j. 20 Co 263/2018-120 tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé ohledně částky 560 Kč s příslušenstvím potvrdil a dále rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změnil tak, že žaloba s návrhem, aby byla vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli 32 955 Kč s příslušenstvím a úrok z prodlení z částky 560 Kč od 3. 8. 2017 do zaplacení zamítl. Dále městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud se neztotožnil se závěrem obvodního soudu o uzavření dohody o narovnání. Poukázal na § 1758 občanského zákoníku, ve kterém se uvádí, že dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena; to platí i tehdy, projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Krajský soud dovodil, že z e-mailové komunikace zástupců účastníků je zřejmé, že šlo o předběžnou korespondenci k uzavření dohody, ohledně které dala vedlejší účastnice najevo, že má být uzavřena v písemné formě podle § 1758 občanského zákoníku. K tomu však nedošlo, protože písemný návrh dohody nakonec podepsal pouze stěžovatel a předběžné ujednání tak strany nezavazuje. Městský soud přisvědčil stěžovateli, že ve smyslu eurokonformního výkladu § 6 a 8 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 159/1999 Sb."), a judikatury Ústavního soudu [nález ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13 (N 130/78 SbNU 57), nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2370/15 (N 111/81 SbNU 755)] i Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 221/2015) nemůže limit pojistného plnění, sjednaný pojistnou smlouvou mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou pro případ úpadku cestovní kanceláře, omezovat právo spotřebitele vůči pojišťovně na zaplacení celé částky, uhrazené za zájezd. Městský soud dále uvedl, že vedlejší účastnice stěžovateli již převážnou část jeho oprávněného nároku uhradila, byť z větší části po podání žaloby. Podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2015 č. j. 11 C 35/2015-26 [kterým městský soud provedl důkaz v souladu s § 213 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], byla žalovaná obchodní společnost Diamond travel, s. r. o., uznána povinnou zaplatit stěžovateli z titulu ceny zrušeného zájezdu částku 69 252 Kč. Vedlejší účastnice postupným plněním zaplatila stěžovateli částku 68 692 Kč, k úhradě na pojistném plnění podle § 6 a § 8 zákona č. 159/1999 Sb. tak zbývá pouze 560 Kč. Tato částka stěžovateli náleží s úrokem z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Městský soud vedlejší účastnici přisvědčil v tom, že pojištění podle § 6 zákona č. 159/1999 Sb., se nevztahuje na příslušenství pohledávky, které bylo stěžovateli přiznáno v jeho sporu s cestovní kanceláří rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud neprovedl žádné důkazy, jen přehodnotil právní hodnocení obvodního soudu, aniž navíc předem zpřístupnil stranám svůj odchylný náhled na právní posouzení úkonů stran, které vyústily v uzavření dohody o narovnání mezi stranami v elektronické podobě. Městský soud ve své úvaze vycházel z § 561 občanského zákoníku, podle něhož k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Přehlédl však, že v daném případě bylo jednání směřující k uzavření dohody o narovnání vedeno za podmínek uvedených v § 1731 a násl. občanského zákoníku. Vlastní smlouva (tedy dohoda o narovnání) byla uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky vedlejšího účastníka stěžovatelem nabylo účinnosti, tedy bylo doručeno vedlejší účastnici (§ 1745 občanského zákoníku). Podpis písemného vyhotovení se k platnosti a závaznosti smlouvy již uzavřené nevyžaduje. Na podporu tohoto stanoviska stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1264/11 (N 130/62 SbNU 47). 5. Stěžovatel dále namítá, že městský soud dovodil, že pojištění podle § 6 zákona č. 159/1999 Sb., se nevztahuje na příslušenství pohledávky, které bylo stěžovateli přiznáno v jeho sporu s cestovní kanceláří rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1. Stěžovatel pokládá tento výklad za rozporný s judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2370/15 vyslovil závěr, že pojistná smlouva musí v případě úpadku cestovní kanceláře zajistit, aby byly splněny veškeré zákonné nároky zákazníka, a to v plném rozsahu bez jakéhokoliv krácení. 6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že městský soud závěrem svého rozhodnutí konstatoval, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Ignoroval tak skutečnost, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.), a že dovolání ve vztazích ze spotřebitelských smluv (a nepochybně i se spotřebitelskými smlouvami souvisejících) není omezeno rozsahem peněžitého plnění [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Městský soud tak i tímto stanoviskem zkrátil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho