III.ÚS 53/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 53/07 ze dne 13. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. L. G., zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1051, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2006 č. j. 21 Co 412/2005-330 a proti výrokům I., V., VII. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. února 2005 č. j. 11 C 269/2000-291, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu faxem dne 8. 1. 2007 a doplněném v zákonné třídenní lhůtě dne 11. 1. 2007 a na základě výzvy k odstranění vad podání dalším podáním dne 6. 3. 2007, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, která podle názoru stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces (ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), jakož i právo na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny) a současně s jejich zrušením požaduje, aby Ústavní soud "ve zrušeném rozsahu věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5, jakožto soudu I. stupně, popř. soudu věcně a funkčně příslušnému, k dalšímu jednání ve věci, a současně přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení o této ústavní stížnosti". Stěžovatel součástí odůvodnění své ústavní stížnosti učinil i valnou část textu odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které zřejmě považuje za vhodné předložit Ústavnímu soudu k novému posouzení, i když se právě odvolacími důvody ex offo zabýval odvolací soud. V další části ústavní stížnosti stěžovatel (v občanskoprávním řízení druhý žalovaný) shrnuje dosavadní průběh pravomocně skončeného řízení, k němuž namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi jeho námitkami a jím navrženými důkazy, přičemž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně shledává nesrozumitelným, neboť mezi výroky napadeného rozsudku, jejich odůvodněním a právními závěry označeného soudu jsou prý zřejmé rozpory. Stěžovatel zdůrazňuje, že ve věci byl na objednávku stěžovatele zpracován znalecký posudek Výzkumného a vývojového ústavu dřevařského v Praze, kterým se údajně soud prvního stupně odmítl zabývat s tím, že je prý v rozporu s provedeným dokazováním a s jeho skutkovými zjištěními. Stěžovatel v této souvislosti dovozuje, že pokud je předmětný znalecký posudek řádným a způsobilým důkazním prostředkem ve smyslu ustanovení § 125 o. s. ř., měl by soud své pochybnosti o správnosti znaleckého posudku relevantním způsobem odůvodnit, případně při existenci dvou od sebe odlišných znaleckých posudků měl nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Pokud takovým způsobem soud prvního stupně nepostupoval, při svém rozhodování vyšel z neúplně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu. Na základě výše uvedeného pochybení pak soud prvního stupně žalobci údajně nesprávně přiznal neuplatněný nárok na náhradu škody, i když se žalobce v žalobním návrhu domáhal zaplacení rozdílu mezi zaplacenou částí ceny díla a cenou sjednanou, tedy doplatku ceny provedeného díla. Přisouzený nárok považuje stěžovatel za nárok diametrálně odlišný, jak co do výše, tak i skutkového základu, od nároku žalovaného. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že namítaná pochybení soudu prvního stupně neodstranil, naopak se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil. Protože se smluvní vztah mezi účastníky řídil příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, měl být podle mínění stěžovatele v prvním stupni funkčně a věcně příslušný k rozhodování krajský soud (v dané věci Městský soud v Praze) a v odvolacím řízení vrchní soud. V projednávané věci tedy údajně rozhodovaly v obou stupních "věcně a funkčně nepříslušné soudy", což mělo porušit právo stěžovatele na zákonného soudce (ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny). II. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 2. 2005 č. j. 11 C 269/2000-291 se zjišťuje, že ve věci žalobce M. B., podnikajícího pod obchodní firmou - Soukromé SPV - truhláři proti žalovaným: 1) M. G. a 2) Ing. L. G. (v tomto řízení stěžovateli) o 899 390,- Kč s příslušenstvím rozhodl tento soud tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 338 988,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu v části ukládající povinnost stěžovateli zaplatit částku 560 402,- Kč s příslušným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.), žalobu zamítl i vůči prvnímu žalovanému ohledně uložení povinnosti zaplatit částku 399 390,- Kč včetně příslušného úroku (výrok III.). Ve výrocích pod body IV., V., VI. a VII. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalobce se po žalovaných původně domáhal zaplacení výše uvedené částky na základě smlouvy o dílo ze dne 7. 2. 1999 ve znění jejího dodatku ze dne 29. 7. 1999, podle níž se žalobce zavázal pro žalované zhotovit a namontovat dřevené prvky vnitřního vybavení rodinného domu prvního žalovaného. Cena byla stanovena po dodatku ke smlouvě částkou ve výši 1 599 390,- Kč včetně 5% DPH. Žalovaní však zaplatili jen 700 000,- Kč. Žalobce vyrobil požadované prvky, které žalovaný zčásti nepřevzal a neuhradil ani fakturované částky. Žalovaní později žalobci oznámili, že od smlouvy (včetně jejího dodatku) odstupují a to na základě závěrů znaleckého posudku Ing. Stránského. Tím vznikla žalobci jím vyčíslená škoda. Prvostupňový soud po obsáhlém dokazování dospěl k závěru, že smlouva o dílo byla uzavřena pouze mezi žalobcem a druhým žalovaným - stěžovatelem, který je z tohoto důvodu ve sporu pasivně legitimován; bylo prokázáno, že se choval ve vztahu k dodavatelům stavby jako investor. I když stěžovatel uzavřel smlouvu ve znění doplňku (ve smyslu § 262 obchodního zákoníku) jako "nepodnikatel", vzal označený soud za prokázané, že si účastníci v případě závazkových vztahů mezi sebou ujednali právní úpravu podléhající režimu obchodního zákoníku. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že stěžovatel od smlouvy (včetně jejího doplňku) odstoupil, přičemž tak postupoval ve smyslu ustanovení § 550 obchodního zákoníku. Důvody odstoupení uváděné stěžovatelem a jím vytýkané vady nebyly podle názoru tohoto soudu vadami ani důvody, pro které by odstoupení od smlouvy bylo možné (§ 560, § 564, § 565 obchodního zákoníku). Protože část výrobků z dodávky tzv. I. etapy stavby byla zabudována do stavby a stala se tak její součástí, aniž by tyto výrobky bylo možné bez jejich poškození či poškození stavby vyjmout, je tato skutečnost nepochybně důvodem k tomu, aby měl žalobce nárok na zaplacení jejich ceny. I k plnění dodávky tzv. II. etapy došlo, jak konstatoval soud prvního stupně, řádně podle uzavřené smlouvy, takže důsledky odstoupení stěžovatele od smlouvy mohly nastat nejdříve dne 25. 1. 2000. I v tomto případě byla část výrobků z této dodávky zabudována do stavby. Vzhledem k této skutečnosti, a dále vzhledem k tomu, že žalobce měl již objednané výrobky "rozpracované", přičemž po odstoupení stěžovatele od smlouvy již nebylo žalobci umožněno plnit také proto, že předmětné výrobky byly vyrobeny a nainstalovány třetím subjektem, pak podle mínění soudu prvního stupně je stěžovatel povinen zaplatit žalobci vzniklou škodu (tj. skutečnou škodu a ušlý zisk). Při výpočtu této částky vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Ing. Kalába a ze skutkových zjištění, která vyvodil z provedených důkazů. Ve vztahu k tvrzení žalovaných, že smlouva o dílo byla neurčitá a tedy neplatná již od počátku, soud prvního stupně dovodil, že z výpovědí účastníků bylo prokázáno, že mezi žalobcem a stěžovatelem byla smlouva uzavřena platně, neboť první žalovaný potvrdil, že stěžovatele požádal o pomoc při výstavbě svého rodinného domu, přičemž také nebylo mezi účastníky sporu o tom, kdo je v tomto vztahu objednatelem a kdo je zhotovitel a jaký je předmět uzavřené smlouvy, včetně termínu a místa plnění. Ačkoli byla ulice jako místo plnění ve smlouvě uvedena chybně, nebylo stranami zpochybněno, že by objednané výrobky byly dodávány jinam, než bylo stranami míněno. Protože rovněž v případě času plnění nesouhlasil předmětný soud s tvrzením stěžovatele o jeho neurčitosti, v konečné úvaze dospěl tento soud k závěru, že předmětná smlouva včetně jejího doplňku není absolutně neplatná (ve smyslu ustanovení § 37 občanského zákoníku). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2006 č. j. 21 Co 412/2005-330 ve výroku pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku pod bodem I. tak, že žaloba o zaplacení dalších 29 535,- Kč s příslušenstvím se zamítá, jinak se tento výrok potvrzuje. Ve výrocích o nákladech řízení státu a výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným změnil tak, že náhradu nákladů řízení prvnímu