III.ÚS 572/20

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně usnesení Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud").

Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o tom, že se stěžovatel bere do vazby podle ustanovení § 68 odst. 1 trestního řádu a ustanovení § 77 odst. 2 trestního řádu, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu.

Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu. V odůvodnění svého usnesení krajský soud konstatoval, že okresní soud bezchybně vysvětlil, jaké úvahy jej dovedly k závěru, že jsou u stěžovatele dány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že v případě ponechání na svobodě by opakoval trestnou činnost, pro níž je stíhán. S těmito úvahami se krajský soud ztotožnil.

Dále krajský soud vysvětlil, proč zrušil jako nezákonné usnesení okresního soudu ze dne 17. 1. 2019 č. j. 4 T 50/2018-742, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Tato nezákonnost měla podle krajského soudu spočívat v tom, že okresní soud se po vyloučení ze společného řízení rozhodl vést nadále vazební řízení ohledně skutku kvalifikovaného jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, byť obžalovaný byl vzat do vazby v souvislosti se skutkem kvalifikovaným jako zločin vydírání. Okresní soud měl proto v tomto předcházejícím řízení podle krajského soudu pochybit, když nutnost dalšího vazebního stíhání stěžovatele odůvodnil výlučně okolnostmi spojenými s trestnou činností stěžovatele násilného charakteru. Tyto okolnosti jsou však podle krajského soudu důvodné v této věci. Proto podle krajského soudu bylo usnesení okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby vydáno v souladu se zákonem.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů porušila jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že bylo porušeno základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel uvádí, že Ústavní soud nálezem ze dne ze dne 26. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1692/19 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz) zrušil usnesení krajského soudu ze dne 11. 4. 2019 č. j. 12 To 120/2019-218. Poté stěžovatel opakoval svou stížnost proti ústavní stížností napadenému usnesení okresního soudu, kterou však krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel je přesvědčen, že odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení je zcela bez opory v provedených důkazech a je zcela v rozporu se zákonem. Dále je stěžovatel přesvědčen, že mu bylo upřeno právo na zákonného soudce, neboť vazební věc rozhodoval senát v jiném složení, než bylo složení při následném hlavním líčení.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla z části podána včas, byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá i nesprávné složení senátu při hlavním líčení. V tomto případě však stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, neboť se jedná o probíhající řízení, ve kterém může stěžovatel svá práva efektivně hájit. Proto je v této části ústavní stížnost nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů, která by měla pravomoc znovu posuzovat otázky tzv. podústavního práva a vyjadřovat se ke všem interpretačním a aplikačním prvkům obsaženým v ústavní stížností napadených rozhodnutích orgánů veřejné moci. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, proto nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost v těch částech, které směřují k nedostatečnosti odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení.

Stěžovatel napadá především to, že pro ten samý skutek byl v té samé věci vzat dvakrát do vazby, a to bez toho, že by toto rozhodnutí mělo oporu v provedeném dokazování či dokonce v zákoně. Krajský soud však ve svém ústavní stížností napadeném usnesení vysvětlil vztah mezi jednotlivými rozhodnutími a důvody, proč tytéž důvody mohly být v jedné věci shledány v rozporu se zákonem, zatímco v této věci se jevily jako dostatečné. K tomu Ústavní soud podotýká, že navzdory tvrzení stěžovatele se nejedná o jednu trestní věc. Odůvodnění podané krajským soudem i odůvodnění podané okresním soudem jsou dostatečná a vysvětlují jak věcné důvody pro vzetí stěžovatele do vazby, tak příslušnou zákonnou oporu.

Obecné soudy v tomto případě unesly svou povinnost řádně odůvodnit rozhodnutí, v nichž mají určitou diskreci, tj. v nichž zjišťují splnění důvodů pro tak citelný zásah do základních práv a svobod občanů, jakým bezpochyby je rozhodnutí o vzetí do vazby. Ústavní stížnost je proto v tomto případě, v částech napadajících nedostatečnost odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení, zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.