Ústavní soud III.ÚS 604/26

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též "obvodní soud") v záhlaví označeným rozsudkem uložil stěžovatelce (jako žalované) vyúčtovat služby vedlejším účastníkům (jako žalobcům) poskytované s užíváním blíže specifikované bytové jednotky podle nájemní smlouvy ze dne 9. 8. 2019 (výrok I), zaplatit jim částku 138 018 Kč s příslušenstvím (výrok II), co do částky 4 800 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení 203 673,82 Kč (výrok IV).

K odvolání stěžovatelky i vedlejších účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích I a II potvrdil, ve výroku IV ho změnil jen tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům částku 237 663,82 Kč (výrok I), stěžovatelčino odvolání do výroku III podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.") odmítl (výrok II) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení 45 968 Kč (výrok III). Uvedený rozsudek obsahuje poučení, podle kterého lze proti němu podat dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka (mimo jiné) uvedla, že se vedlejší účastníci domáhali úhrady pokuty za nedoručení řádného vyúčtování za období roku 2019, 2020 a 2021 a že částku 50 000 Kč přesahuje jen pokuta za rok 2019, takže pouze v této části je přípustné dovolání. Jde-li o rozhodnutí o pokutách za roky 2020 a 2021, jedinou možnou procesní obranu podle stěžovatelky představuje ústavní stížnost, a proto ji podává současně s dovoláním.

Z důvodu procesní ekonomie se stěžovatelce jeví nutné nejprve vyčkat, zda dovolací soud vyhoví podanému dovolání. Z tohoto důvodu avizuje, že až jí bude známa spisová značka dovolacího řízení, navrhne přerušení řízení o podané ústavní stížnosti podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu.

Z dovolání ze dne 5. 3. 2026 ve spojení s vyjádřením ze dne 13. 3. 2026, adresovaným Nejvyššímu soudu (prostřednictvím obvodního soudu), jež stěžovatelka k výzvě Ústavního soudu zaslala, plyne, že se svým dovoláním domáhá zrušení rozsudku městského soudu ve stejném rozsahu jako ústavní stížností.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; podle ní podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11). Probíhá-li nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně a v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny by tím prodlužoval své řízení.

Nebude-li stěžovatelka v dovolacím řízení úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení u Nejvyššího soudu. Ústavní soud dodává, že by nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatelky pro opožděnost, neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae), a to ani proti části rozsudku městského soudu, kterou bylo rozhodnuto o nárocích na pokutu za roky 2020 a 2021, ohledně nich stěžovatelka dovolání nepovažuje za přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Konstatuje-li totiž nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je "předčasná", není oprávněn posléze označit pozdější ústavní stížnost za opožděnou, jak to plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.