Ústavní soud III.ÚS 644/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 41 Cm 32/2019 (dále jen "původní řízení") (výrok I) a stěžovatelce (v původním řízení žalované) uložil zaplatit vedlejší účastnici (v původním řízení žalobkyni) náhradu nákladů řízení ve výši 40 220,40 Kč (výrok II).

Důvodem obnovy měl podle stěžovatelky být kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022 č. j. 29 Cdo 1765/2021-266 (dále jen "předmětný rozsudek"), vydaný v původním řízení, v němž byl vysloven právní názor, vzhledem ke kterému lze předpokládat, že krajským soudem vydaný směnečný platební rozkaz ze dne 8. 4. 2019 č. j. 41 Cm 32/2019-15, kterým krajský soud zavázal stěžovatelku a žalovaného Ivana Turanina společně a nerozdílně uhradit směnečný peníz ve výši 619 650 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 2 065 Kč a náhradu nákladů, bude ve vztahu k Ivanu Turaninovi zrušen. Tento směnečný platební rozkaz po projednání námitek žalovaných krajský soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2019 č. j. 41 Cm 32/2019-127 ponechal v platnosti, žalovaní proti němu podali odvolání, ovšem řízení o odvolání stěžovatelky bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, a uvedený rozsudek nabyl vůči ní právní moci (dne 23. 1. 2020). Poté řízení pokračovalo jen s žalovaným Ivanem Turaninem, k jehož dovolání Nejvyšší soud vydal předmětný rozsudek.

Krajský soud s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že nápravy pochybení při právním posouzení věci se žalobou na obnovu řízení domáhat nelze, přičemž ani změna judikatury sama o sobě důvodem obnovy není. Rozhodnutím uvedeným v § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), se rozumí rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., a předmětný rozsudek za ně považovat nelze.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením usnesení krajského soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II ho změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 6 534 Kč, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 703,40 Kč. V jeho odůvodnění (mimo jiné) uvedl, že Nejvyšší soud v předmětném rozsudku vyjádřil pouze odlišný právní názor respektující závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 2337/21 (N 87/113 SbNU 58), aniž by v dané věci došlo ke změně skutkových okolností, a skutečnost, že výše zmíněný rozsudek krajského soudu byl zrušen jen ve vztahu k Ivanu Turaninovi, a vůči stěžovatelce je pravomocný, není výjimečnou skutečností a nelze ji považovat za vyjádření nespravedlnosti ze stran státu ani za stav neslučitelný se základními principy právního státu, ale za výsledek aktivního přístupu jmenovaného.

Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud je však napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 909,10 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a důvod ke změně právního názoru se nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání.

Stěžovatelka tvrdí, že jí bylo neoprávněně upřeno právo na obnovu řízení. Argumentuje, že její případ je ojedinělý, neboť ve vztahu k ní rozsudek krajského soudu č. j. 41 Cm 32/2019-127 (viz sub 3) nabyl právní moci a byl také vykonán, zatímco u Ivana Turanina byl zrušen, a takový stav je neslučitelný s principy právního státu. Je si vědoma usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. II. ÚS 111/98 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. 20 Cdo 322/98, avšak s použitím argumentu a contrario vyvozuje, že rozhodnutí vydané ve stejné věci představuje důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Má za to, že jde o případ specifický, dosud v praxi vyšších soudů neřešený, a že z povahy věci nelze nechat rozhodnutí v právní moci vůči jednomu účastníkovi, zatímco vůči druhému bylo zrušeno. Postup obecných soudů stěžovatelka označuje za projev libovůle vedoucí k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Stěžovatelka vychází z toho, že předmětný rozsudek představuje rozhodnutí ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a že v důsledku nesprávné interpretace a aplikace tohoto ustanovení jí bylo upřeno právo na obnovu řízení. Obecné soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily, že smyslem a účelem daného mimořádného opravného prostředku není náprava nesprávného právního posouzení věci či procesních vad, s tím, že k tomu slouží jiné opravné prostředky, zde konkrétně odvolání, které však stěžovatelka nevyčerpala. V návaznosti na to vysvětlily, jaká rozhodnutí lze z hlediska uvedeného ustanovení považovat za relevantní.

Tyto úvahy jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, přičemž z nich zřetelně plyne, že předmětný rozsudek pod pojem "rozhodnutí" obsažený v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zde podřadit nelze. Ústavní soud tak nemůže obecným soudům vytknout, že by svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, a ani že by příslušný závěr z věcného hlediska vykazoval známky libovůle v soudním rozhodování. Poukazuje-li stěžovatelka na rozsudek sp. zn. 20 Cdo 322/98, z ničeho neplyne, že se v něm Nejvyšší soud mínil obecně vymezit vůči situaci, která nastala v nyní posuzované věci, a tedy že by se měl uplatnit jiný (opačný) právní názor.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.