III.ÚS 650/16

Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu upravené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a že současně bylo zasaženo do jejího práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve spojení s čl. 1 a 10 Ústavy, a dále uvedla, že mají být tato rozhodnutí v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 13 105 Kč a dále bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) náklady soudního řízení ve výši 7 115 Kč. Prvně uvedená částka měla představovat kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení s úhradou vypořádacího podílu ve výši 131 494 Kč (za dobu od 8. 2. 2013 do 9. 7. 2014), který byla vedlejší účastnice povinna zaplatit na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") č. j. 35 Co 105/2012-1270. Okresní soud však vyšel z toho, že tento rozsudek byl na základě stěžovatelkou podaného dovolání zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 22 Cdo 1932/2013-1414, takže povinnost vedlejší účastnice k úhradě vypořádacího podílu neexistuje a stěžovatelka se nemůže domáhat ani úhrady úroku z prodlení za jeho opožděné zaplacení.

K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej za použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici částku 4 743 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici i náklady odvolacího řízení ve výši 5 220 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatelka v prvé řadě namítla, že obecné soudy neposoudily její nárok z hlediska hmotněprávního. V této souvislosti argumentuje tím, že (na rozdíl od ní) vedlejší účastnice nesplnila svou právní povinnost plynoucí z rozsudku krajského soudu č. j. 35 Co 105/2012-1270, tj. uhradit jí včas finanční náhradu za část majetkového podílu na nemovitosti (tu navíc musela vymáhat exekučně), a proto má nárok na úhradu vzniklé "škody" v podobě úroků z prodlení. Z ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. nelze dle stěžovatelčina názoru vyvodit "retroaktivitu zrušení původně pravomocného rozsudku pouze na jednu z povinností jedné strany", resp. zrušení pravomocného rozsudku nelze chápat jako "amnestii" pro toho, kdo porušil svou povinnost. Dle názoru stěžovatelky jsou platné "všechny úkony dle práv z daného úkonu uskutečněné", a ani nepřestává "platit" protizákonnost v jednání žalované. Nelze přisvědčit úvaze krajského soudu, že by se zrušením konstitutivního rozhodnutí obnovil předchozí právní stav, a to z důvodu, že podílové vlastnictví již neexistuje, protože prodej věci vedlejší účastnicí zůstává v platnosti. Nikdo přitom nezpochybnil její právo mít v době, po kterou byla vedlejší účastnice v prodlení s úhradou, finanční prostředky, a ani to, že se na její úkor obohatila, vedlejší účastnice se pouze ohradila proti výši úroků z prodlení. Obecné soudy také ignorovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou v řízení poukázala (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3810/2007 či 28 Cdo 303/2009).

Stěžovatelka dále uvedla, že okresní soud ani po pěti měsících od podání žaloby nenařídil jednání ve věci, a proto podala dne 15. 1. 2015 návrh na určení lhůty k provedení úkonu, kterým mělo být jednání ve věci. Okresní soud jej však příslušnému soudu nepostoupil a jednání nařídil až na 22. 7. 2015. Dle stěžovatelky obecné soudy postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2472/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť i zde výsledek řízení nezávisel na hmotněprávní podstatě jejího nároku, ale pouze na tom, ve kterém okamžiku po podání žaloby bude rozhodnuto. V řízení se tak "dostala na milost" faktorům (tj. délce soudního řízení), které nemohla ovlivnit. Takový postup má představovat porušení principu právní jistoty.

Stěžovatelka také brojila proti tomu, jak obecné soudy rozhodly o nákladech řízení. Krajskému soudu přitom vytkla, že nijak nereflektoval, že zamítnutí žaloby nezavinila, neboť to záviselo na skutečnosti, kterou nemohla ovlivnit, a proto dané rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy, resp. se základními zásadami soukromého práva, kdy vedlejší účastnice těží ze svého protiprávního jednání.

Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

V prvé řadě nelze přejít, že předmětem soudního sporu byla částka 13 105 Kč, což znamená, že ústavní stížnost byla podána v tzv. bagatelní věci [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).

Ač se stěžovatelka dovolává celé řady ústavně zaručených základních práv a ústavních principů, a mohlo by se tak prima facie jevit, že s ohledem na svou "kvalitativní stránku" věc přesahuje hranice bagatelnosti, podstata ústavní stížnosti tkví ve vyjádření nesouhlasu s právním názorem obecných soudů, dle něhož zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, zde konkrétně rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterým se konstitutivně zakládají práva a povinnosti účastníků, má za následek, že nárok na vyplacení vypořádacího podílu zanikne, a tudíž zanikne i případný nárok na zaplacení úroků z prodlení. Z napadených rozhodnutí přitom je patrno, proč stěžovatelčina argumentace, která je nyní zopakována v ústavní stížnosti (a dle níž je pro přiznání nároku naopak podstatné jen to, že vedlejší účastnice porušila svou, v rozhodné době existující právní povinnost), nemůže z věcného hlediska obstát, přičemž dané závěry jsou řádně odůvodněny. Namítla-li stěžovatelka, že krajský soud ignoroval judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou poukázala, není tomu tak, neboť z jeho rozhodnutí je dostatečně zřejmé, proč závěry Nejvyššího soudu vyslovené v uvedených rozsudcích na danou věc nedopadají (tedy že se týkaly případů zrušení rozhodnutí deklaratorní povahy).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti také upozornila na pochybení, kterého se dopustil okresní soud ve věci návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, resp. na to, že v řízení před ním došlo k průtahům, které v konečném důsledku způsobily, že její žaloba byla zamítnuta. Jak plyne z povahy věci, tato námitka by (sama o sobě) mohla být považována za relevantní mj. za předpokladu, že by důsledky údajně vadného postupu okresního soudu bylo možné zhojit v dalším řízení (po případné kasaci napadených rozhodnutí Ústavním soudem), a dosáhnout tak změny jeho výsledku. Naplnění tohoto předpokladu z ústavní stížnosti, a ani jinak vyvodit nelze, čímž se souzená věc liší od věci řešené zmiňovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2472/13. Možno dodat, že řízení před okresním soudem trvalo pouze necelý rok a stěžovatelka si musela být vědoma, že v jeho průběhu může (kdykoliv) dojít ke zrušení rozsudku krajského soudu č. j. 35 Co 105/2012-1270, a to na základě dovolání, které sama podala.

Jde-li o náklady řízení, stěžovatelka poukázala na to, že obecné soudy vůbec nereflektovaly, že zamítnutí žaloby nijak nezavinila, dovolávajíc se principů soukromého práva a dobrých mravů (to ovšem nepřiléhavě, neboť jde o otázku procesně právní). Dané tvrzení (o nedostatku reflexe) ovšem neodpovídá skutečnosti, neboť krajský soud s ohledem na konkrétní okolnosti shledal, že na řízení před soudem prvního stupně je třeba aplikovat (rovněž) ustanovení § 150 o. s. ř., a náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici, přestože byla v řízení úspěšná, přiznal jen zčásti, přičemž svůj závěr řádně odůvodnil. Zcela jiná je situace u nákladů odvolacího řízení, neboť výše uvedený důvod postupu podle § 150 o. s. ř. se zde neuplatní, a jiné důvody stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla. Ústavnímu soudu tak není zřejmé, v čemž by pochybení na straně krajského soudu, který postupoval podle § 224 odst. 1, ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., mělo spočívat, jestliže stěžovatelka v odvolacím řízení byla z hlediska věci samé zcela neúspěšná (a i z hlediska nákladů řízení byla úspěšná jen z menší části).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.