III.ÚS 699/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 699/21 ze dne 13. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Moravskoslezský kraj, se sídlem 28. října 117/2771, Ostrava, zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná-Fryštát, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2020, č. j. 28 Cdo 3498/2020-138, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2020, č. j. 8 Co 346/2019 - 81, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2019, č. j. 157 C 26/2016 - 58, za účasti Nejvyššího soudu, Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že jimi porušily jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Soudy obou stupňů rozhodly o žalobě obchodní společnosti CALAMARI SE, která se po stěžovateli domáhala zaplacení částky 86 572 Kč s příslušenstvím jako náhrady za bezdůvodné obohacení za období od 9. 10. 2014 do 21. 9. 2016, které mu vzniklo bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví vedlejší účastnice. Na těch se nachází, mimo jiné, násyp a chodník pro pěší a navazující veřejná zeleň (dále jen "sporný chodník"). 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shodně s Okresním soudem v Ostravě (dále jen "okresní soud") dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Provedeným dokazováním bylo totiž prokázáno, že sporný chodník je součástí stavby komunikace II/473 ve vlastnictví stěžovatele. To vyplynulo z kolaudačního rozhodnutí, jímž bylo povoleno užívání stavby, dále ze skutečnosti, že sporný chodník není zařazen v pasportu místních komunikací Statutárního města Frýdek-Místek [podle § 9 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZPK"), platí, že vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace vede evidenci jím vlastněných pozemních komunikací], a rovněž ze znaleckého posudku ze dne 31. 10. 2016, ve kterém znalec Ing. Tomáš Malina uvedl, že "násyp vznikl v souvislosti se stavbou mostu, že dříve tam nebyl a slouží k překonání výškové nerovnosti terénu, když silnice by bez násypu existovat nemohla, neboť bylo zapotřebí propojit silnici se stávajícím terénem, který byl níže, a kdy jiný způsob využití plochy násypu je vyloučen, takže hlavním využitím násypu je umístění a užívání silnice". Krajský soud k tomu dodal, že pokud znalec uvedl, že chodník na levé straně není součástí silnice v průtahu městem, nýbrž samostatnou místní komunikací pro pěší, jedná se o právní hodnocení znalce, které mu nepřísluší a kterým soud vázán není. Krajský soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nezbytnou součástí konstrukce silnice II/473 dle § 12 odst. 1 písm. c) ZPK je i násyp, a protože na tomto náspu je umístěn rovněž sporný chodník s veřejnou zelení, pak i ten je součástí dané silnice; nemůže se tak jednat o samostatnou stavbu a samostatnou nemovitost ve vlastnictví Statutárního města Frýdek-Místek, jak se domnívá stěžovatel, přestože se o chodník toto město stará, provádí na něm údržbu, včetně násypu a zeleně na něm se nacházející. 4. Na základě těchto závěrů obecné soudy potvrdily, že stěžovateli v rozhodném období vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (obdobně k tomuto též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1838/2018, kterým bylo rozhodováno ve shodné věci totožných účastníků o dovolání žalovaného za předcházející období, v němž dovolací soud dovodil, že bezdůvodné obohacení vzniká v důsledku bezesmluvního umístění dotčené komunikace a jejích součástí na pozemcích vlastněných vedlejší účastnicí na úkor vedlejší účastnice, a to i případně v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy). 5. Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud dle § 237 o. s. ř. jako nepřípustné proto, že stěžovatel své dovolací námitky směřoval proti skutkovému stavu zjištěnému krajským soudem. Nejvyšší soud uvedl, že je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán a jeho správnost (úplnost), jako i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. K otázce namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud uvedl, že se rovněž nejedná o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. 6. Stěžovatel je oproti obecným soudům přesvědčen, že se v případě sporného chodníku jedná o samostatnou komunikaci pro pěší, která je dle § 9 ZPK ve vlastnictví obce, na jejímž území se nachází; rovněž navazující veřejná zeleň - travnatá plocha s keři a stromy, náleží dle stěžovatele do vlastnictví obce. Podle stěžovatele je zásadní, že je sporný chodník i veřejná zeleň na něj navazující veřejně přístupným prostorem, který splňuje kritéria veřejného prostranství. V této souvislosti stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu není v souladu s dosavadní nálezovou praxí Ústavního soudu, zejména se závěry vyslovenými v nálezu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 2520/15 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), že pokud dochází k omezení vlastnického práva k nemovitosti tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrady ze strany obce, a není-li poskytována, je možno ji vymáhat jako bezdůvodné obohacení. Stěžovatel dále poukazuje na rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. MMFM_S 19419/2018/OÚRaSŘ/Pař o vyvlastnění pozemků s tím, že i k vyvlastnění došlo výlučně v rozsahu pozemků, ve vztahu k nimž i v tomto řízení stěžovatel uznává, že jsou zastavěny silnicí II/473, tedy bez pozemků pod sporným chodníkem a veřejným prostranstvím s veřejnou zelení. Rozsah vyvlastnění podle stěžovatele odpovídá kritérii nezbytně nutné míry podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a to v rozsahu řádně vymezeného silničního pozemku silnice II/473 dle §11 ZPK. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 9. Ústavní soud konstatuje, že soudy prvního a druhého stupně provedly podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení. Zabývaly se rovněž námitkami stěžovatele a objasnily, na základě jakých úvah dospěly k výše uvedenému právnímu názoru. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za srozumitelné, přesvědčivé a dostačující. Nejvyšší soud se rovněž důkladně zabýval pod