Ústavní soud III.ÚS 81/24

Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Domáhá se zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu vyplývá, že Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "správce daně") registroval stěžovatelku od června 2019 jako identifikovanou osobu podle § 6h zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"). V březnu 2020 se stěžovatelka dobrovolně přihlásila k registraci jako plátkyně daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), přičemž za důvod označila spolupráci s jinými plátci. Správce daně ji registroval ode dne 18. 3. 2020 jako plátkyni podle § 6f odst. 1 zákona o DPH (a dalším rozhodnutím zrušil k předchozímu dni její registraci jako identifikované osoby). Stěžovatelka se proti rozhodnutí o registraci neodvolala. Později neúspěšně požádala o obnovu registračního řízení (řízení o povolení obnovy bylo zastaveno) a stejně neúspěšný byl i její podnět k zahájení přezkumného řízení. V prosinci 2020 stěžovatelka zaslala správci daně kontrolní hlášení za leden a únor téhož roku. Správce daně řízení o nich zastavil (dvěma svými rozhodnutími), protože stěžovatelka byla ve jmenovaných dvou měsících jenom identifikovanou osobou, nikoli plátkyní, a proto nebyla povinna podávat kontrolní hlášení podle § 101c zákona o DPH. Stěžovatelka se odvolala, přičemž tvrdila, že plátkyní byla už od začátku roku, protože ke konci listopadu 2019 překročila obrat 1 mil. Kč. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") potvrdilo rozhodnutí správce daně, neboť obrat 1 mil. Kč nepřekročila, resp. do obratu rozhodného pro plátcovství DPH nevstupovaly tržby z kasina a u podnájemného, jako jiného příjmu vstupujícího do jejího obratu, neprokázala jeho skutečně přijatou výši a neprokázala, že nebylo jedinou položkou, která vstupovala do obratu rozhodného z hlediska plátcovství DPH. Konstatovalo rovněž, že podle § 60 zákona o DPH je od daně osvobozen každý provozovatel loterie, tedy i ten, který k provozování loterie nemá potřebné oprávnění. Stěžovatelka nadto nebyla jen v roli poskytovatelky služeb, ale sama loterii fakticky provozovala (inkasovala veškerý zisk, přijímala plné riziko ztráty).

Dne 6. 1. 2021 stěžovatelka opět podala přihlášku k registraci jako plátkyně DPH, přičemž za důvod označila překročení obratu 1 mil. Kč ve 12 předcházejících měsících (požadovala tedy registraci jako plátkyně podle § 6 odst. 1 zákona o DPH). Správce daně řízení o přihlášce zastavil, protože stěžovatelka už registrována byla, a to od 18. 3. 2020 podle dřívějšího registračního rozhodnutí. Stěžovatelka se odvolala, neboť tvrdila, že plátkyní z důvodu překročení obratu nutně byla už od začátku roku 2020. OFŘ potvrdilo rozhodnutí správce daně.

Stěžovatelka podala žalobu proti oběma rozhodnutím OFŘ (ve věci kontrolních hlášení i ve věci opětovné registrace). Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Shledal, že v obou případech byly naplněny podmínky pro zastavení řízení. Kontrolní hlášení byla právně nepřípustná (jejich podání zákon umožňuje jen plátcům DPH) a o opětovné přihlášce k registraci nebylo možno věcně rozhodnout, protože o registraci už bylo pravomocně rozhodnuto dříve (nelze připustit, aby vedle sebe stála dvě rozhodnutí o registraci s rozdílnými daty platnosti registrace). Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatelka tvrdí, že správní orgány a následně i správní soudy měly opětovnou přihlášku k registraci posoudit buď jako oznámení změny registračních údajů, nebo jako podnět k rozhodnutí o registraci z moci úřední. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by neprokázala, v jaké výši podnájemné skutečně vstupovalo do jejího obratu, respektive že podnájemné v dohodnuté výši 5 000 Kč měsíčně nebylo jedinou položkou, která vstupovala do obratu rozhodného z hlediska plátcovství DPH. Dále podle stěžovatelky do rozhodného obratu vstupovaly i její tržby z kasina, protože ona sama neměla oprávnění provozovat loterii a podobné hry a jen subjektu s oprávněním poskytovala služby.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na napadený rozsudek a reagoval pouze na doplnění ústavní stížnosti. Uvedl, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2024 č. j. 1 Afs 43/2023-85, kterým stěžovatelka argumentovala, se týkal společnosti, která inkasovala jen podíl ze zisku z hazardních her, (oproti tomu stěžovatelka inkasovala veškerý zisk).

Vzhledem k obsahu vyjádření účastníka řízení, které neobsahovalo nic podstatného pro výsledek řízení, nezaslal Ústavní soud tyto vyjádření stěžovatelce na vědomí.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.

Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které již byly správními soudy i správními orgány řádně vypořádány. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.

Právní závěry prezentované správními soudy jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní a není třeba se od nich jakkoli odchylovat. Stěžovatelka byla k DPH registrována v řízení o registraci podle § 125 a násl. daňového řádu, které vyústilo v rozhodnutí podle § 129 daňového řádu ke dni 18. 3. 2020. Nesouhlasila-li žalobkyně s rozhodnutím o registraci, měla k dispozici zákonné možnosti toto rozhodnutí napadnout, přičemž tyto plně nevyužila, nepodala odvolání proti rozhodnutí o registraci; žádost o obnovu řízení podala, avšak nenapadla rozhodnutí o zastavení řízení odvoláním; stejně tak u přezkumného řízení. Řízení o její přihlášce ze dne 6. 1. 2021 bylo namístě zastavit, neboť již existovalo pravomocné rozhodnutí o registraci k DPH. Správní soudy a předtím i správní orgány stěžovatelce osvětlily, že stěžovatelka nebyla v rozhodné době, za kterou podala kontrolní hlášení plátkyní DPH (stěžovatelka neprokázala překročení stanoveného obratu podle § 6 odst. 1 zákona o DPH), ale jen osobou identifikovanou. Správně proto uzavřely, že v řízení o kontrolním hlášení nepovinného subjektu není o čem rozhodovat, jedná-li se o zjevně nepřípustné podání a toto řízení tak nemůže probíhat (pokud bylo zahájeno, je nutné ho zastavit).

Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku nevypořádal s jejími odkazy na judikaturu. Nejvyšší správní soud však v bodě 7 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že mnohé stěžovatelčiny úvahy a odkazy na judikaturu se vztahují k podání daňového přiznání, a proto nejsou do rozsudku zahrnuty. Relevantní judikaturou odkazovanou stěžovatelkou se Nejvyšší správní soud zabýval a vypořádal se s ní (rozsudky Nejvyšší správního soudu ze dne 27. 2. 2022 č. j. 2 Afs 218/2021-30, ze dne 27. 9. 2017 č. j. 1 Afs 102/2016-34, ze dne 4. 5. 2022 č. j. 9 Afs 91/2019-39).

Nejvyšší správní soud se námitkou stěžovatelky, že její druhé podání ve skutečnosti nebylo přihláškou, ale mělo být podle obsahu považováno za něco jiného, nezabýval, neboť stěžovatelka námitku poprvé vznesla až v kasačním řízení. Nejvyšší správní soud ji v souladu s § 104 odst. 4 s. ř. s. shledal nepřípustnou. S ohledem na zásadu subsidiarity přezkumu v řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže zabývat těmi námitkami, které stěžovatelka řádně neuplatnila v předchozích řízeních před soudy, aniž jí v tom cokoli bránilo [viz nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].

Správní orgány i správní soudy ústavně konformně vyložily, proč vyhodnotily, že v období, za které stěžovatelka podala kontrolní hlášení, nebyla plátkyní DPH, stejně tak proč bylo řízení o podání ze dne 6. 1. 2021 správcem daně zastaveno. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že hodnocení rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelkou jako rozsudek "působící dojmem, jako by jej ze zadaných informací, v požadovaných intencích a rozsahu vygenerovala umělá inteligence, bez jakékoliv následné revize", považuje Ústavní soud za nepřípadný a nevhodný.

Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti správních soudů. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Správní soudy a příslušné správní orgány se vypořádaly s veškerou argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozsudkům podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.